Zpěvák a kytarista Jakub Dryml z kapely Mother’s Angels: Modlím se před každým koncertem

Název vaší kapely je docela roztomilý. Jak jste ho vymysleli?

Vznikl před dvaceti lety, vlastně jako provokace. S baskytaristou Petrem Lenochem, s nímž jsme v kapele od začátku, jsme byli na stejné základní škole a já se dostal do situace, kdy jsem měl návrh na sníženou známku z chování. Když si mě paní ředitelka kvůli tomu volala do kanceláře, vyzvala mě slovy: Tak pojď, ty maminčin andílku.

S Petrem jsme pak měli možnost vystoupit na akci ke Dni matek. Na generálce jsme hráli na akustické kytary, ale předtím jsme si tajně půjčili elektrické a černé brýle a na samotný koncert vylezli s rokenrolem. No a v rámci své rebelie jsem pro naši dvoučlennou kapelu vymyslel název Mother’s Angels (Mámini andílci - pozn. aut.). Byla to provokace vůči ředitelce, i když dnes musím uznat, že to byla ona, kdo náš název v podstatě vymyslel.

Jak reagovala?

Nekomentovala to, a nakonec jsem nedostal ani tu sníženou známku z chování. Měla mě totiž docela ráda učitelka češtiny, ke které jsem chodil i do dramatického kroužku. Řekla mi, že pokud si to chci zkusit vyžehlit, mám jít na setkání s důchodci, což byla pravidelná akce školy.

Na ní jsem jim zahrál na kytaru, celé odpoledne si s nimi povídal a nosil jim občerstvení. Češtinářka mi potom napsala do žákovské knížky dlouhou pochvalu, která byla tak pozitivní, že ani ředitelka si mi dvojku z chování dát nedovolila.

Kdy jste měli první opravdový koncert?

Ten školní proběhl v květnu 2003. Potom jsme sehnali další kluky, začali jsme zkoušet, já cvičil v kostele a v létě jsme měli první oficiální vystoupení na Mlejnici ve Sloupnici. Máme ho dokonce nahrané.

Proč jste cvičil v kostele?

Měl jsem se svým dědou, který byl v mém životě velice důležitý člověk, takový rituál. Chodil jsem s ním do kostela a potom jsem šel hrát fotbal. V kostele jsem se zadíval do jedné holky, která zpívala na kůru. Jednou za mnou přišla a zeptala se mě, jestli bych nešel zpívat s ní. A já samozřejmě šel.

Seznámil jsem se tam s kluky, kteří se mnou potom hráli v kapele. A jelikož jsem tehdy hrál na bicí, byl jsem rád, že mě mladý farář nechal cvičit v kostele. Kluci z fotbalu zase byli rádi, že se v kostele před každým zápasem pomodlím za to, abychom vyhráli.

Pomohly vaše modlitby?

Jak kdy. Když jsme vyhráli, děda mi umyl kopačky. Dokonce je nakrémoval, čímž mi dal najevo, že se mu zápas líbil. Když jsme nevyhráli, zůstaly špinavé. Babička vždycky podle čistoty kopaček poznala, jak zápas dopadl.

Před časem jste od názvu Mother’s Angels ustoupili. Proč?

Asi před sedmi lety, kdy jsme už měli vydané tři desky, došlo v kapele k určité krizi a my zbyli s Petrem sami. Cítili jsme se vyhořelí a unavení, přesto jsme chtěli dál něco dělat. Nakonec nás inspiroval milovník elektroniky Johnny Bartoschek a vymysleli jsme novou kapelu Amélie.

Za dva roky, po které fungovala, jsme měli jen tři vystoupení. Bavilo nás to, byla to změna, jenže já pak zjistil, že ze mě nic jiného než bigbíťák nebude. Elektronika nebyla pro mě. A také mi došlo, že jsem týmový hráč a potřebuju kapelu. Mother’s Angels jsme tedy v roce 2021 zase přivedli k životu.

Jakou roli v tom hrál Roman Procházka, kytarista skupiny Divokej Bill?

Poměrně zásadní. Setkali jsme se v době, kdy se nám rozpadla Amélie. Já v sobě cítil, že bych potřeboval nějakou změnu, a tak jsem přišel za Romanem, jelikož se známe dlouho a vzal nás na koncerty Divokýho Billa, jestli bychom nezkusili spolu udělat píseň. A tehdy jsem přinesl torzo písničky Svědomí.

Zaujala ho, začali jsme se bavit o skládání, textech, o našich pohledech na hudbu, a nakonec jsme se dohodli, že bychom společně pracovali na nových písních pro Mother’s Angels a udělali spolu celou desku.

Stal se mým vůbec prvním partnerem pro skládání. Povzbuzoval mě, kritizoval, v písních škrtal i dopisoval. Mám k němu absolutní důvěru.

Časem se z nás stali spoluautoři a některé písně jsme složili od začátku spolu. Nesmím ale samozřejmě zapomenout na kluky, kteří hrají v současné sestavě, Vojtu, Peťu a Kubu. To oni dali do písniček své vyjádření a výrazně pomohli celku utvořit zvuk, aranže a charakter kapely. Celková podoba písní na albu je dílem celé skupiny.

Je na albu písnička, za kterou je silný příběh?

Určitě je to Pamatuj. Vlastně jsem ji nechtěl hrát, protože pro mě je velmi osobní. Původní verze je vzpomínka na mého dědu, na toho, který se mnou chodil na fotbal a do kostela. Když před devíti lety zemřel, napsal jsem torzo melodie a část textu. Zahrál jsem to Romanovi a on prohlásil, že to musíme dokončit.

Než se nám podařilo dokončit celou desku, tak mu zemřel bohužel táta a několik velmi blízkých kamarádů. A celá píseň dostala daleko širší význam. Pamatuj je tedy písnička, ve které se odrážejí naše vztahy k lidem, kteří pro nás byli v životě důležití.

Loni jste byli hosty části turné skupiny Divokej Bill. Jak lidé na nové písně reagovali?

Role předkapely není jednoduchá. Vystupujete před fanoušky, kteří přišli na někoho jiného a vy je v podstatě nezajímáte. My se ale rozhodli, že pro nás bude každý koncert výzva a že se budeme snažit si diváky získat. Díky tomu se nám stalo, že na konci našich vystoupení lidé tleskali s rukama nad hlavou.

Hráli jsme spoustu nových písní a podle reakcí diváků zjistili, které fungují a které ne. Když se jim líbily, tančili a bavili se, když ne, začali se ošívat a nebyli pozorní. To nám pomohlo písničky vytřídit a některé jsme uložili k ledu.

Které měly nejlepší ohlas?

Svědomí a Představy. Na desce jsou hned na začátku. Výborné reakce byly i na Pamatuj, byť je to velmi smutná píseň.

Modlil jste se před lety za vítězství ve fotbalovém zápase. Modlíte se i před koncerty?

O své víře neumím moc mluvit. Musím ale říct, že právě v kostele jsem pochopil, že muzika má absolutní přesah někam výš. Nikdo mi nevymluví, že to tak není. Jsem také přesvědčen, že písničky neskládám já, ale že jsou kdesi ve vesmíru složené, a máme možnost si je vzít a s pokorou zahrát lidem.

Ano, dalo by se říct, že se modlím před každým koncertem. V těch chvílích nevyhledávám kontakt s lidmi, protože potřebuji čas na meditaci. A každý prostor, ve kterém vystupuji, je pro mě posvátný.

Co byste si teď nejvíc přál?

Jednou bych chtěl slyšet, jak nějakou písničku od Mother’s Angels někdo hraje a zpívá u táboráku. Miluji totiž chvíle, kdy lidé sedí s kytarami u ohně a zpívají. Svědčí to o tom, že v písních našli něco, co je i jejich, a ztotožnili se s tím. To je ten přesah, který muzika má.