Článek
Měla jste už letos nějaký silný hudební zážitek?
Nedávno jsem se vrátila z The Jazz Cruise, plavby lodí plné excelentních jazzových muzikantů. Setkala jsem se s mnoha hudebními přáteli, které jsem dlouho neviděla, a měla jsem možnost vystoupit v různých uskupeních.
Hrála jsem s big bandem, s mou kapelou nebo třeba jen s kytaristou. Kromě toho chodím doma v Denveru na koncerty svých oblíbených hudebníků a přátel. Také u sebe ráda pořádám různá setkání, mám ráda tamní pospolitost a vždy se ráda vidím s dalšími umělci. Na koncerty ale nechodím jen v Denveru. Když chci někoho vidět a zrovna tam nehraje, klidně někam zaletím.
Pocházíte z hudební rodiny a vždy jste si to pochvalovala, mělo to i nějaké nevýhody?
Naštěstí ani ne. Pro někoho v mé rodině byla hudba živobytím, pro někoho jen velkou a důležitou součástí života. Poslouchali jsme ji neustále. Nicméně na prvním místě vždy bylo, aby se každý vyvíjel způsobem, který vyhovoval jemu samotnému.
V naší rodině se děti vždy oslavovaly a podporovaly v tom, co dělají. Díky tomu máme rozdílná povolání. Máme hudebníky, inženýry, doktory, všechno. Každý dělá, co chce, a navzájem se podporujeme. Očekávalo se jen to, že budete věci dělat nejlépe, jak umíte.
Co byla největší výzva vaší kariéry?
Byla to dlouhá cesta, a když se zpětně ohlédnu, vidím ji. Ale popravdě řečeno, když jsem to prožívala, tak se mi to ani nezdálo jako práce. Následovala jsem své srdce.
Na konci sedmdesátek jsem odešla z domova a svou první důležitou smlouvu jsem získala o deset let později. Předtím jsem spolupracovala s malými nezávislými labely, které mi pomohly dostat se do světa. Zásadní byl až Blue Note v roce 1987. A až na začátku dalšího tisíciletí jsem získala svou první Grammy. Takže hlavní bylo na této úžasné cestě vytrvat.
Nominaci na Grammy jste ale získala už za svou první nahrávku u Blue Note.
Ano, vždycky jsem měla nominace, ale trvalo nějakou dobu, než mě opravdu ocenili. Nejdřív jsem byla pětkrát nominovaná.
Kdy jste se cítila z hlediska své kariéry nejšťastnější?
Na samém začátku. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století se hodně věcí ve světě měnilo. Bylo tu hnutí za občanská práva, trvala válka ve Vietnamu, ale zároveň nastal obrovský rozkvět umění. Nejen v jazzu, ale třeba i ve folku, r’n’b, world music či rocku se děly úžasné věci.
Bylo to výjimečné období. Jezdili jsme po světě a hráli s úžasnými jazzovými hudebníky. Před érou internetu byl tohle můj vstup na globální scénu. Milovala jsem, že hudebníci tvořili komunitu. Slovo žánr se moc nepoužívalo, lidi spolu prostě hráli a všichni se poslouchali.
Bylo ale důležité mít svůj vlastní výjimečný zvuk. Když se mě lidi ptají, co mě nejvíc formovalo, vždycky říkám, že doba, ve které jsem vyrůstala, protože byla svobodná, otevřená a vzrušující.
Jak mladé umělce ovlivní dnešní doba?
Nerada říkám věty typu, že za nás jsme to dělali jinak a podobně. Proto to řeknu takhle: Silně, stejně jako ta má ovlivnila mě.
Žijeme v době obrovského technického pokroku a sociálních médií. My například měli telefony, které uměly jen telefonovat. Ale samozřejmě to není jediný rozdíl. Člověk musí dobu vnímat a reagovat na ni, každá má své výzvy.
I dnes platí, že na světě je obrovská spousta úžasného umění. Umělci totiž vždy najdou cestu ke kreativitě a sdílení autentických myšlenek, ať už se ve světě děje cokoli.
Před lety jste mi řekla, že hudba je vaším cestovním pasem. Na jaká nejzajímavější místa vás dostala?
Pro mě je hlavní spolupráce, i když třeba s umělci, které jsem ani neznala, a oni neznali mě. Stejně nakonec zjistíme, že mluvíme stejným jazykem. Sejdeme se a něco spolu vytvoříme.
V takových okamžicích je lidství. Lidství ve sdílení nápadů a ducha. Lidé jsou křehcí, ale když se můžete s někým potkat na poli umění a důvěřovat mu, je to úžasné. Na takových místech nalézám nejvíc radosti a uspokojení.
