Zpěvačka a hudebnice Lenka Filipová: Jsem fatalistka, věřím na náhody

Jak vnímáte své kroky na hudební cestě?

Jsem fatalistka, v životě věřím na náhody. Dostala jsem určité příležitosti, které mi byly osudem dané, a já je mohla buď využít, anebo nikoli. Setkávala jsem se s lidmi, kteří mi něco zásadního řekli či předali a mou cestu tím ovlivnili. Tak jsem to měla po celou dobu.

Kdy jste se rozhodla, že se budete hudbě věnovat?

Zásadní byla má návštěva koncertu anglického kytaristy a loutnisty Juliana Breama v pražském Rudolfinu. Byl hostem Pražského jara a já byla jeho vystoupením tak fascinovaná, že jsem si řekla, že hudba je to, co chci v životě dělat.

V té době už jsem na kytaru hrála, ale myslela jsem si, že to bude můj doprovodný nástroj ke zpěvu. Po Breamově koncertu jsem se do toho nástroje zamilovala a řekla si, že by bylo krásné využít ho v plné šíři. Přihlásila jsem se na konzervatoř a na druhý pokus se tam dostala.

V té době už jsem studovala angličtinu a v televizi sledovala různá hudební klání. Občas běžela Eurovize, ale mně se nejvíc líbily přenosy z italského festivalu San Remo. Na něm mě nejvíce oslovili ti, kteří si písně sami skládali a zpívali je.

Nejčastějšími jazyky tam byly italština a francouzština. A protože jsem měla své hudební oblíbence mezi anglicky i francouzsky zpívajícími, oběma jazykům jsem se věnovala.

Kdo vás přivedl ke klasice?

Leonard Bernstein. Jako malá holka jsem v televizi sledovala jeho výchovné koncerty, které byly výborně zpracované. Byl nejenom výjimečný muzikant, ale také charismatický průvodce, jenž dokázal srozumitelným jazykem přiblížit, jak a co se v klasice děje.

Důležité pro mě ovšem bylo, že díky tomu málu, co jsem tu měla možnost v šedesátých a sedmdesátých letech vidět a slyšet, jsem začala muziku vnímat ve světovém kontextu. Snila jsem o tom, že budu s kytarou zpívat tak jako zpěváci v San Remu, a také budu hrát klasiku.

V roce 1976 jste absolvovala dvouletý kurz na Mezinárodní hudební akademii v Paříži. Nepředpokládám, že v těch letech bylo snadné se tam dostat. Jak se vám to podařilo?

Můj profesor na konzervatoři Milan Zelenka mi řekl, že má kamaráda Oscara Cacérese, který dělá v Paříži kurzy, a že by byla možnost studovat tam postgraduálně, když to u nás není možné. Na AMU totiž kytarová třída nebyla, zřídili ji až později, a on věděl, že chci ve studiu pokračovat.

Na francouzské ambasádě jsem dostala stipendium, potom jsem dva roky čekala, až od našich úřadů získám všechna povolení a potvrzení, a v šestasedmdesátém jsem do Paříže odjela.

Bylo vám dvaadvacet let, což svádí k tomu, myslet si, že jste tam prožila bohémské časy. Bylo to tak?

Jistě si dokážete představit, že odjezd z krásné a historické, ale v té době přece jenom poněkud šedé Prahy do barevné, nesmírně živé a kulturní Paříže pro mě byl šok. Byla jsem nadšená a zároveň vystresovaná, všechno tam bylo jiné. Dostala jsem se tam i k politickým tématům, četla jsem samizdatové knížky a začala se takříkajíc rozvíjet všemi směry.

Výsledkem bylo, že jsem z toho začala hodně jíst a tloustnout. Přibrala jsem asi sedmnáct kilo, což bylo příšerné. Navíc jsem měla podnájem hned nad pekařstvím. Ve čtyři hodiny ráno začali péct a do mého pokojíčku se linuly všechny ty vůně baget a sladkého pečiva.

Musím ale říct, že za nárůstem mé váhy byl ve velké míře stres. Byla jsem tam sama a stýskalo se mi. Nemohla jsem moc volat domů, protože každý telefonát stál obrovské peníze a já jich neměla nazbyt. Psala jsem tedy hodně dopisů. Trvalo mi, než jsem se zdokonalila ve francouzštině a rozhodla se, co chci v muzice dělat.

Autorem původní verze vaší slavné písně Zamilovaná, podle které byla pojmenována i vaše první deska, je francouzský šansoniér Francis Cabrel. Setkali jste se v Paříži?

Ano, ale celý ten příběh je delší. Než jsem odjela, chodila jsem na koncerty Hany Hegerové. Textař Zdeněk Rytíř, který byl náš rodinný přítel, mě jednou vzal na setkání s ní a já jí řekla, že jsem dostala stipendium pro studium v Paříži. Zaradovala se a řekla, že mi dá telefonní číslo na ředitele slavného koncertního sálu Olympia Bruna Coquatrixe. Prý abych se s ním spojila a pozdravovala ho.

Já ho během studia opravdu navštívila, vyřídila jsem pozdravy, zahrála mu a jemu se to líbilo. Věnovala jsem se tenkrát více klasice a on mi řekl, že abych se dostala do šoubyznysu, musím na sobě ještě pracovat.

Svěřil mě svému synovci Jeanu Micheli Borisovi, který po něm Olympii řídil, a ten mě seznámil se spoustou mladých hudebníků, zpěváků a textařů a umožnil mi se na ně do Olympie chodit pravidelně dívat. Byl to pro mě veliký zážitek. A mezi těmi umělci byl tehdy neznámý Francis Cabrel.

Písničku Zamilovaná složil pro vás?

Když jsem ho jednou navštívila ve studiu, pustil mi své teprve druhé album a ptal se, podle které písně ho má nazvat. Nejvíce se mi líbila Je l’aime à mourir, ale on mi řekl, že ji bere spíš jako doplňkovou.

Nedal na mě, desku nazval jinak, ale když jsem ho požádala, jestli by mi tu písničku dal, řekl, že mi ji věnuje. Dokonce mi dovolil, abych ji v tom studiu nahrála. Zdeněk Rytíř mi text napsal takříkajíc po telefonu.

Písničku Zamilovaná jsem si potom vezla domů jako první počin pro svou první desku, kterou jsem vzápětí v Praze natočila. Nazvali jsme ji Zamilovaná. Té desky si velmi cením i proto, že mi jako klasické kytaristce otevřela cestu do širšího písničkového světa a do světa šoubyznysu.

Důležité také bylo, že se mé nahrávky Cabrelovi tak líbily, že je předal lidem z nahrávací společnosti CBS a oni se mnou podepsali smlouvu.

Proč jste tedy u CBS svá alba nevydávala?

Když jsem se vrátila do Československa a řekla, že mám podepsanou smlouvu s tak významnou nahrávací společností, u které už jsem měla natočené dva singly, tehdejší ředitel Pragokoncertu se zasadil o to, aby žádné pokračování nebylo a já už do zahraničí nemohla. Nepovolil mi pak ani zpívat za Švýcarsko na Eurovizi a škodil mi i nadále.

Proč vám zástupci Švýcarska v roce 1988 nabídli, abyste jejich zemi na Eurovizi reprezentovala?

V roce 1983, hned po Zamilované, vyšlo mé exportní album Quo vadis. Písničky na něm byly nazpívané francouzsky a anglicky. Supraphon mě tenkrát také vyslal do Japonska na Yamaha festival, kde jsem se sice neumístila, ale asi to byly aktivity, které švýcarské zástupce zaujaly. A zaujaly hlavně autora soutěžní písně.

Měla jsem zpívat písničku Ne partez pas sans moi, která by v mém podání měla kytarovou aranži, tedy jinou, než jakou pak měla v provedení tehdy začínající Celine Dion. Ta nakonec Švýcarsko reprezentovala a vyhrála, což nastartovalo její kariéru.

Mně bylo z vyšších míst řečeno, že má účast v barvách Švýcarska je proti zájmu bilaterálních vztahů. Mrzelo mě to. Přiznám se, že jsem to oplakala.

Měla jste možnost o tom s Celine Dion hovořit?

Když k nám v roce 2008 přijela do O2 areny na svůj první a jediný koncert, vybrala si mě z asi třiceti uchazečů jako předzpěvačku. Vůbec ale nevěděla, co její nominaci na Eurovizi v roce 1988 předcházelo. Vyprávěla jsem jí to při našem setkání a myslím, že ji to pobavilo. Byla nesmírně temperamentní a družná, povídaly jsme si asi dvacet minut.

Podle čeho dělíte svou pozornost mezi popové písně a klasiku?

Vždycky jsem o tu dvojkolejnost velmi stála, cíleně jsem si ji pěstovala a snažila se ji po celou svou muzikantskou cestu dodržovat. Pozornost mezi klasický nástroj a písničkový svět jsem prostě vždy poctivě dělila.

Své poslední album Oppidum jste natočila v roce 2018. Chystáte další?

Ano, ráda bych už konečně realizovala písně, které mám v hlavě. Nejraději ještě během tohoto roku. První vlaštovkou je skladba, kterou pro mě napsali Ondřej Soukup a Gábina Osvaldová. Je předzvěstí alba, které nabídne různorodý materiál a ukáže, kam jsem se posunula.

A samozřejmě se dál poctivě věnuji průběžnému koncertování. Nejbližší koncerty startují na konci února. První větší budou v dubnu na Slovensku, v Košicích a Bratislavě. Na tom druhém bude hostem má dcera Lenny, která do mého života nesmazatelně patří.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Zamilovaná - Lenka Filipová, 1982-1992 - Lenka Filipová, Best Of - Lenka Filipová, Oppidum - Lenka Filipová