Xindl X: Stárnutí mi dává pocit svobody

Proč jste povolal ke spoluautorství nových písniček další tvůrce?

Po vydání předešlého alba Terapie v roce 2021 jsem nabyl dojmu, že pokud ve své tvorbě nezačnu dělat něco jinak, budu se nejspíš motat v bludných kruzích. Neměl jsem chuť skládat nové písničky, a už vůbec ne stejně jako do té doby, tedy sám. Možná se blížil syndrom vyhoření, o kterém zpívám v titulní písni Fénix.

Nakonec jsem si řekl, že zavolám Jendovi Vávrovi, kamarádovi z dob, kdy s mou kapelou jezdil na koncerty jeho Jananas, a navrhnu mu, abychom zkusili napsat něco společně. On souhlasil a po dohodě jsme si ke spolupráci vytipovali ještě další lidi, jejichž práce nás baví.

Koho jste oslovili?

Honzu Steinsdörfera, který už se mnou dělal něco na minulé desce, Filipa Vlčka, s nímž jsem ještě nic nedělal, Jakuba Lenze, se kterým jsme se setkali v době, kdy byl na scéně jako Robin Mood, a Radka Tomáška, s nímž jsme se naposledy aktivně potkali, když byl bubeníkem v mé první kapele, kterou jsem měl ve třinácti letech. Oslavili jsme tak spolu třicet let od té doby.

Úplně na začátku jsme plánovali, že takhle uděláme tak čtyři písničky. Najednou jich ale bylo dvacet a já měl dojem, že je mezi nimi tolik dobrých, že z nich můžeme vytvořit desku.

Celý průběh vzniku alba i jeho nahrávání pro mě vlastně byla terapie. V titulní písničce na minulé albu zpívám, že mi pomůže jen terapie. Teď jsem ji absolvoval.

Nebylo pro vás po letech, kdy jste měl tvorbu ve své režii, nepohodlné spolupracovat s jinými autory?

O tom jsem nemusel vůbec přemýšlet, protože jsem si to tak vybral. Zároveň jsem pak byl v celém tom procesu náčelník. Písničky, které vznikaly, byly pro mě, takže bylo jasné, že když se s ostatními na něčem neshodneme, poslední slovo budu mít já.

Snažil jsem se ho ale nevyužívat, protože bych se ochudil o to, co jsem chtěl. Tedy aby nové písničky byly jiné než předcházející.

Řadu z nich jste nejdřív vydal jako singly. Vyhovuje vám to tak?

Nebyl to můj nápad, přišli s tím lidé z mého vydavatelství. Tvrdili, že v dnešní době je logičtější vydávat singly a ty potom spojit a vydat na albu.

Kvůli tomu jsem se poprvé ve své kariéře dostal do situace, že vydávám novou desku, z níž osm písniček už lidé znají i s videoklipy. Mé staré já se s tím neumí moc srovnat a úplně tomu nerozumí.

Je ale fakt, že pro samotné písničky je to asi dobře, protože každé z nich se jako singlu dostalo mnohem větší pozornosti a péče, než jakou by měly jako jedna z řady na desce.

Má vaše nové album koncept?

S tím záměrem nevznikalo. Témata, která jsou v textech, přirozeně vzešla z nálady melodií. Když si ale album poslechnu vcelku, vnímám, že je docela osobní. Zpívám třeba o syndromu vyhoření, o stárnutí, neschopnosti komunikace s lidmi a o věcech, které introverti jako já obvykle řeší, obzvláště s postupujícím věkem.

Došlo u vás k vyhoření?

Naštěstí jsem byl pouze na cestě k němu. Kdyby k němu došlo, asi bych teď žádnou desku nevydával. Ocital jsem se už ale v situacích, kdy jsem měl jet na koncert a nechtělo se mi. Anebo jsem neměl chuť skládat písničky, scházela mi inspirace a nenacházel jsem v tom smysl. Potřeboval jsem najít něco, díky čemuž by mě to zase začalo bavit.

Podařilo se to?

Myslím, že ano. Nevím sice, na jak dlouho, ale zavál čerstvý vítr, který mi zase přinesl chuť tvořit a vystupovat. A pomohlo mi to i při tvorbě muzikálu, který dělám. Dostal jsem chuť se k němu vrátit, sednout ke kytaře a složit nějaké písně sám. Tři roky jsem o něm pouze mluvil a teď se mi konečně podařilo všechny písničky dopsat.

O čem bude?

Je to trochu netradičně pojatý příběh archy Noemovy. Mám hotovou první verzi scénáře a všechny písničky. Teď bych rád našel někoho, kdo mi pomůže napsat druhou verzi scénáře.

Hovořil jste o tom, že jste introvert. Jak tedy řešíte, že na koncertech máte vstoupit na pódium před stovky a tisíce lidí a bavit je?

Extraverze s introverzí se podle mě perou ve většině umělců, takže to není nic divného. Na pódiu dokážu být velký extrovert, ale když jsem někde ve společnosti, tu potřebu už nemám.

A co se stane, než vstoupím na pódium? V šatně toho introverta vezmu, pověsím ho na věšák a jdu na jeviště. To je pro mě bezpečný prostor, o kterém vím, že na něm můžu řádit.

Kdy jste si uvědomil, že stárnete?

Někdy kolem čtyřicítky. To téma jsem zpracoval v písni Proměna. Původně jsem zvažoval, že ji použiju do zmíněného muzikálu, ale je tak moc osobní, že jsem se rozhodl mít ji na desce.

Nevím přesně, jestli je o stárnutí. Zpívám v ní, že se mi mění životní priority, že se mění věci, které mám rád, mé směřování i to, co od světa očekávám. Tohle asi stárnutí je. Možná stálé dospívání.

Objevil jste na stárnutí něco pozitivního?

Ani ne. Stárnutí logicky směřuje ke smrti. V momentě, kdy člověk není věřící, a to já nejsem, v tom těžko nachází něco pozitivního. Ačkoli jako pozitivní můžu vnímat to, že kvůli neodvratnému příchodu smrti je vlastně všechno jedno. Nemám co ztratit, protože stejně jednou přijdu o všechno. Stárnutí mi tedy dává pocit svobody.