Woodstock ’69. Geniální průšvih

Od 15. do 18. srpna 1969 probíhal Woodstock na farmě Maxe Yasgura v americkém Bethelu. Návštěvníci na něm vyjádřili odpor k válce ve Vietnamu, které se museli účastnit i vojáci jiných zemí, a činili to, k čemu je vedl popularizátor LSD, psycholog a duchovní vůdce hnutí hippies Timothy Leary, když hlásal: „Zapnout, naladit, vypadnout.“ Bylo to jejich motto.

Pete Townshend, kytarista britských The Who, později vzpomínal, že LSD bylo i v kávě, kterou omylem vypil před koncertem své kapely. Policejní zprávy ale nakonec hovořily jen o jednom úmrtí z předávkování. Podlehl mu osmnáctiletý Richard Bieler.

Ke druhé smrti na festivalu došlo nešťastnou náhodou, když spícího sedmnáctiletého Raymonda Miszaka přejel řidič traktoru, který se staral o údržbu.

Ošetřeno bylo na 750 předávkovaných lidí a více než osm stovek jinak zraněných. Přístup k drogám tehdy výrazně ulehčilo rozhodnutí policie za ně festivalové návštěvníky nestíhat.

Majitel obchodu a promotér Michael Lang, hudební manažer Artie Kornfeld a podnikatelé John P. Roberts a Joel Rosenman se seznámili na inzerát, když se v roce 1969 první dva rozhodli postavit v asi pětitisícovém městečku Woodstock ve státu New York nahrávací studio a hledali pro ně investory.

Aby na financování získali více peněz, už v kvartetu se domluvili, že uspořádají festival. Tak pro padesát tisíc lidí.

Původně se měl konat přímo ve Woodstocku. Po protestech tamních obyvatel ale museli hledat jiné místo. Jednali s radními města Wallkill, leč byli odmítnuti pod záminkou, že nezajistili dostatek mobilních toalet.

Nakonec jim svůj pozemek v katastru obce Bethel, asi sedmdesát kilometrů od Woodstocku, poskytl farmář Max Yasgur.

„Bylo to jedno z těch jednání, kdy obrazně řečeno visíš nad útesem a někdo tě drží za opasek. Začínali jsme na padesáti tisících dolarech za pronájem a tam jsme skončili. Podle dnešních standardů je to půl milionu dolarů za třídenní užívání farmy, která by se pravděpodobně dala koupit za méně. Pak jsme museli dát dalších pětasedmdesát tisíc dolarů na obnovu pozemku a majetku,“ vzpomínal v roce 2009 pro list The Telegraph Rosenman.

Joel Makower, autor knihy Woodstock: The Oral History, konstatoval, že mnoho lidí vnímá Woodstock ’69 prizmatem dokumentu Michaela Wadleigha z roku 1970. Jenomže film se dá sestříhat, realita nikoli.

Pakliže se tedy dnes organizování slavného festivalu či pobyt na něm jeví jako romantické, ve skutečnosti to pro jedny bylo nervy drásající drama, pro další dny špíny a sociální nejistoty. Na místě totiž nefungovala nejen organizace, ale ani zásobování jídlem či vodou. Podle pozdějších informací byl v areálu jeden záchod na každých 833 lidí.

Dnes se tomu nechce věřit, ale organizátoři měli zprvu problém přimět tehdejší rockové hvězdy, aby na festival dorazily. Žádná z nich akci nedůvěřovala a názor změnily teprve, když smlouvu na vystoupení podepsala americká kapela Creedence Clearwater Revival. Dostala za to deset tisíc dolarů (dnes necelých 228 tisíc korun).

Byly to velké peníze, ale pořadatelé se rozhodli na honorářích nešetřit. Akce měla být ekonomicky bezproblémová, nadto vysoce zisková.

Zpráva o „festivalu míru a lásky“ se i v době, kdy nebyl internet či mobilní telefony, masivně rozšířila. Už v předprodeji si fanoušci koupili více než 186 tisíc vstupenek za osmnáct dolarů a na akci pak bez lístků vážilo cestu více než půl milionu lidí.

Všichni byli rozhodnuti se jí zúčastnit, což by pro organizátory bylo skvělé. Jenže nestačili nainstalovat brány, prodejní místa vstupenek a ploty. A aby pak předešli rýsujícím se nebezpečným situacím, rozhodli se pustit do areálu zadarmo všechny ty, kteří přišli bez lístku.

„Dělali jsme, co jsme mohli, abychom dokončili brány a ploty. Jenže priority se za pochodu měnily,“ vzpomínal pro The Telegraph Lang.

„Lidé přicházeli a my je museli nakrmit, postarat se o ně a dát jim show. Takže jsme se vykašlali na vstupné a dělali tohle.“

Před vchodem do areálu byly obrovské fronty a okolí farmy bylo zcela ucpané. Mnozí vystupující uvázli v dopravních zácpách, což vedlo ke komickým situacím, kdy v místě konání museli někteří vystupující hrát déle, aby nedošlo k tomu, že se na pódiu nebude nic dít.

Objevil se na něm též umělec, jenž na Woodstocku koncert domluvený neměl a přijel jen jako divák. Druhý den jím byl John B. Sebastian, zakladatel kapely The Lovin’ Spoonful, která v té době zrovna nefungovala. Zahrál pět skladeb, protože žádný z pozvaných účinkujících zrovna nebyl k dispozici.

Přišlo ale i špatné počasí, silný déšť. Ti, kteří měli na starosti technické zabezpečení, se jen modlili, aby elektrické kabely položené na zemi a poté zapadlé do bahna nezpůsobily tragédii.

Místo se postupně proměnilo v bahenní lázně, nepříjemné na pohled i dotek. Za pár hodin se ale ukázalo, že to návštěvníkům nevadí. Někteří se sice zpočátku snažili chránit své oblečení, ale když bylo jasné, že to nemá smysl, řada z nich se do bahna doslova položila.

Program festivalu odstartoval v pátek americký písničkář Richie Havens. V pondělí 18. srpna nad ránem jej ukončil fenomenální americký kytarista Jimi Hendrix. V tu chvíli už v areálu bylo jen nějakých dvacet tisíc lidí. Ti ostatní odjeli.

Navzdory všem předpokladům a četným trablům se Woodstock ’69 stal historickou událostí. Byla to geniální akce, a přitom průšvih, který vstoupil do historie. A to nejen jako hudební, ale i jako společenský fenomén.

„Po akci vznikl dlouhý seznam problémů,“ řekl pro The Telegraph Rosenman. „Měli jsme partnery, se kterými jsme museli jednat, byli tu velice naštvaní bankéři, věřitelé, s nimiž jsme museli jednat. Došlo i na několik soudních sporů s lidmi, kteří si stěžovali na poškození majetku.“

Bankrot pořadatelé ale nevyhlásili. Když přestáli počáteční tlak, křik poškozených trochu utichl. Během jedenácti let pak dluhy vyrovnali.

Festival nakonec nezměnil mentalitu lidí, jak si přáli pořadatelé, ani nezpůsobil „epidemii promiskuity“, jak varovali konzervativci, kteří si ho nepřáli. Jeho účastníci se bavili, povolili si otěže osobní svobody, a když všechno skončilo, unavení se vrátili do šedé reality.

Zůstaly jim vzpomínky, ne nutně na perfektně zorganizovanou akci, ale na setkání podobně smýšlejících lidí, které ukázalo, že svět může alespoň na chvíli vypadat jinak než obvykle.

V roce 1979 byl na závodní dráze Parr Meadows na Long Islandu v New Yorku uspořádán festival Woodstock Reunion. Dorazilo na něj na čtyřicet tisíc diváků a vystoupili i ti, kteří hráli v devětašedesátém v Bethelu, tedy Canned Heat, Richie Havens, John Sebastian nebo Johnny Winter.

Druhá vzpomínka se odehrála v roce 1989 ve stejném srpnovém termínu na stejném místě, tedy v Bethelu. Podle oficiálních informací dorazilo na sto padesát tisíc diváků, přitom akce byla propagována pouze ústně. Vystoupili například Wavy Gravy, Woodstock All-Stars či Al Hendrix, otec Jimiho Hendrixe.

Pětadvacet let od Woodstocku si příznivci připomněli 12. až 14. srpna 1994 na Winston Farm u města Saugerties ve státu New York. Představili se Joe Cocker, Crosby, Stills And Nash, Santana, Joe McDonald, Metallica, Aerosmith, Nine Inch Nails, Red Hot Chili Peppers Green Day či Bob Dylan. Dorazilo na 350 tisíc lidí a organizace koncertu byla mizerná.

Woodstock ’99, který se konal 22. až 25. července, pak bývá označován za festival, který ukončil mírumilovnost, solidaritu a slušnost. Zmatek na bývalé letecké základně Griffiss u města Rome se poslední den chvílemi vymykal kontrole. Lidé zakládali ohně, docházelo k rvačkám i znásilněním. Přijelo na 250 tisíc fanoušků a představili se Red Hot Chili Peppers, Rage Against The Machine, Metallica, Korn, The Offspring a další.