Vždycky neplatilo, že zpívá jen jeden, tvrdí skupina Olympic

Janda: V první řadě je to dobrý název pro desku. No a Bombarďák by mohl být Olympic, který se vrací z nějaké války domů. Je prostřílený, dochází mu palivo, kapitán je utahaný k smrti, mužstvo také. Jenomže právě to mužstvo pořád ponouká kapitána, aby ještě nepřistával, aby to s ním ještě ve vzduchu vydržel. To je podobenství nové desky.

Janda: Je to realita, ne pocit. Je mi třiaosmdesát let, tak co si ještě můžu od života slibovat?

Janda: O to se snažím vždycky. Ale ať je ta snaha sebevětší, pokaždé sklouznu k sobě, ke svému tradičnímu rukopisu. Asi se z toho už nedostanu.

Na desce Bombarďák jsou písničky, u kterých jsem se o změnu snažil opravdu vědomě. Jsou to Trpaslík, Jaro nebo Byla má. Když je ale poslouchám, slyším v nich pořád sebe.

Trpaslík je trochu paradoxně o tom, že už nechci žádnou změnu. Jaro je o koloběhu čtvera ročních období u nás. Mám ho rád, ale zároveň je pro mě symbolem blížícího se konce života.

Písnička Byla má vznikla, když jsem si vzpomněl na svou první holku. Mně bylo čtrnáct, ona byla o tři roky starší.

Byla docela vyspělá a dala mi najevo, že bych si to s ní mohl zkusit. Milovali jsme se v lese na mechu, jak se v písničce zpívá. Jenže v jejím závěru se svěřuju, že jsem ji už pak nikdy nehledal. Netoužil jsem po ní. Je to autentický prožitek.

Janda: Je jich tam hodně. O čem jiném bych měl zpívat? Vymýšlet příhody neumím, a tak zbývá to, co jsem zažil. Na nové desce jsou asi čtyři písničky, které mají hluboký osobní základ.

Janda: Zadal jsem jim je. A potom jsem se klepal hrůzou z toho, o čem texty nakonec budou. Když se do mě totiž textař takříkajíc netrefí, zničí mi písničku. Obvykle píšu nejdříve hudbu a v harmonii rodící se písně už zpravidla cítím, o čem by měla být.

Například Dřív než se setmí je jednoduchá skladba o tom, že se kluk rozchází s holkou a rozhodl se jí to říct až za tmy, aby neviděl její slzy. Ten text jsem třem autorům vrátil osmkrát. Pak jsem vzal text Lukáše Korandy, který se nejlépe trefil do mého zadání.

Janda: Nejsem moc diplomat, říkám věci na rovinu. Všichni moji textaři se mnou ale pořád kamarádí.

Janda: Nemám problém s tím, aby na desce byly i písně jiných autorů. Kluci koneckonců i nápady přinesli. Jenže když jsem se na ně podíval jako producent alba, nehodily se mi.

Přesto cítím, že by se kluci měli více projevit. Jestli ještě budeme nahrávat další desku, poprosím je, aby každý něco napsal, a uvidíme, jestli nějakou jejich skladbu použijeme.

Broum: Pro mě to není nic jednoduchého. Pocit, že skládám písničku pro Petra Jandu, mě skoro až paralyzuje. Jsem víc na hraní. V písních si vymýšlím basové linky, někdy přidám drobný aranžérský nápad, ale na autorství se netroufám.

V minulosti jsem pro Olympic sice napsal nějaké instrumentálky, další ale dělat nechci. Není na to doba, jsem soudný.

Vajgl: Za naší novou deskou je mimo jiné Petrova nezměrná touha komponovat. Jsem si jist, že aby byl šťastný, potřebuje psát nové písně.

Koneckonců album Bombarďák v sobě má i tohle téma. My ostatní nemáme důvod do toho Petrovi vstupovat.

Janda: Neskládali byste písničky pro mě, ale pro sebe. Umím si představit, že byste si je i zpívali.

Janda: Samozřejmě. Napsal jsem už v životě hodně písní. Nepotřebuji jich mít na každé nové desce dvanáct a ve všech zpívat.

Broum: To je pravda. Já jsem třeba nazpíval Nebezpečnou postavu. Měl jsem k ní osobní vztah. Je z roku 1966 byla první, kterou jsem od Olympiku slyšel.

Když jsem pak studoval na konzervatoři, zpíval jsem ji při nějaké zkoušce. Proto jsem se jí později ujal na koncertech. Beru to ale spíš jako raritu.

Janda: Když Olympic začal, zpívali jsme Klein, Pacák, Chrastina a já. Ne každý si psal písničky pro sebe, prostě jsme se dohodli, kdo bude zpívat, a to se stalo. Potom přišel do kapely Hejduk a ujal se spousty písní.

Chci tím říct, že v Olympiku vždycky neplatilo, že zpívá jenom jeden. Od určité doby je to ale pouze na mně. Ani nevím, jak se to stalo. Nestojím o to, a navíc by desce větší hlasová pestrost třeba prospěla.

Březina: Petr není diktátor. My ostatní sice sólově nezpíváme, ale než jsou písně hotové, demokraticky o nich diskutujeme. Měníme v nich formu, tempo, dohadujeme se o detailech. V tomhle jsme kapela. Jde nám o to, aby byl výsledek co nejlepší pro všechny.

Březina: Zaujalo mě, že Petrovy písničky obvykle končí slokou. Je to tak i u největších hitů. Ze svých minulých kapel i jako autor, který má spíš popové cítění, jsem byl zvyklý uzavírat je refrény.

Bylo to tedy pro mě novum, a teď se učím nacházet na téhle formě i pro sebe něco přínosného. Když dnes skládám pro sebe, nepřemýšlím už tak komerčně. Některé písně proto už také končí slokou.

Janda: Mé písně nejenom končí slokou, ale zpěv v nich v závěru klesá dolů. Pamatuji si, že mě kdysi o písničku požádal Karel Gott. Napsal jsem ji tak, jak jsem byl zvyklý, a tak zpěv na konci klesal dolů. On mi však řekl, že to chce naopak. Chtěl svým hlasem ve finále šplhat do výšky. Nikdy jsem to tak napsat nedokázal.

Víte, když jsem začínal, zakázal jsem si určité postupy. Třeba takzvaná kolečka, tedy čtyři akordy, které se v pop music objevují stále dokola. Někteří autoři je používají nejenom ve sloce, ale ve stejném pořadí i v refrénu. Na lidi to funguje, ale mně je to protivné.

Zakázal jsem si i modulace. To znamená, že když zpěvák neví, jak dál, začne tutéž pasáž zpívat o půl tónu nebo o tón výš. To je mi také odporné.

Stejně tak jsem si zakázal takzvané dvanáctky, styl hry typický pro blues. Už v šedesátých letech jsem jich byl přesycený, nebavily mě a nechtěl jsem, aby jim byly mé písně podobné.

Všechny ty věci zásadně nedělám. A vy tím pádem už o mém skládání víte všechno.