Článek
Co vás přimělo k tomu, abyste čtyři roky po vydání desky Mohlo by to bejt nebe… začal nahrávat novou?
Vždycky k tomu potřebuju nějaký vnější impuls. Musí do mě někdo nebo něco šťouchnout. Udělal to v roce 2005 Pavel Šrut, který mi dodal texty, a já se po sedmnácti letech v politice vrátil v následujícím roce na hudební scénu s albem Poprvé naposledy.
Když jsem šest let nato začal točit desku Sto roků na cestě, impulsem bylo to, že jsem si koupil věci pro domácí nahrávání a poprvé od roku 1969 znovu i elektrickou kytaru. Doma jsem si jen tak brnkal a najednou jsem zjistil, že jsem schopen si nahrát demosnímek s písněmi, které mají aranže i smysl. Začalo mě to bavit a rodila se deska.
Impulsem pro vznik Ostraky byly demosnímky, které mi bez předešlého upozornění začali posílat moji mladí spoluhráči Andy Čermák, Pavel Marcel a Zdeněk Wimpy Tichota. U posledně jmenovaného jsem přitom vůbec netušil, že má nějaké autorské ambice.
Vy ale skládáte hudbu na texty, že?
Ano, od alba Kolej Yesterday ze čtyřiaosmdesátého roku je pro mě text primární a většinou musí být napsaný dřív než muzika. Naučil mě to Petr Skoumal. Kolegům jsem řekl, že některé z textů, které jsem měl k dispozici, vyberu a oni se jich mohou jako autoři hudby ujmout. Na to konto jsem začal skládat i já.
Měl jste dost textů?
Mám jich pořád dost, protože mi stále nějaké chodí. Některé jsou z minula, jiné od stálých spolupracovníků a občas mi nějaký pošle někdo, koho vůbec neznám.

Koncert Michala Prokopa a kapely Frasmus Five ve Fóru Karlín v roce 2024
Je nějaký takový na Ostrace?
Ano, je. Napsal ho slovenský muzikant Marian Zima, kterého jsem neznal a do loňského vánočního koncertu v pražském Foru Karlín, kde jako baskytarista doprovázel mého hudebního hosta Milana Kňažka, jsem ho nepotkal.
Napsal mi jich několik, a v češtině. Nakonec jsem si vybral ten, který neměl název. Pojmenoval jsem ho Vyrovnání a podle mě je to jedna z nejsilnějších písniček na desce.
Naopak text k písni Hollywood od Michala Bulíře jsem měl doma asi deset let. Je zajímavé, že je dnes aktuální. Nikdy textařům nezadávám, aby psali slova na aktuální téma. Řada starších textů si nicméně na svou aktuálnost počká.
Čím vás oslovil Zimův text?
Když jsem si ho přečetl poprvé, upřímně jsem se vyděsil. Říkal jsem si, že je krásný, ale o posledních věcech života ještě zpívat nechci. Jenže potom se něco stalo. V den mého předloňského koncertu ve Foru Karlín došlo ke střelbě na filozofické fakultě v Praze. Přečetl jsem si znovu ten text a nechal ho zhudebnit.
Pokaždé, když narazím na tak silný text, kladu si otázku, jestli mám právo ho zpívat. Stejné to bylo s textem Ostraka od Michala Bulíře. Okamžitě mě zaujal, ale rovnou jsem se začal obávat, aby v mém podání nepůsobil jako kýč.
Také jsem cítil, že jak v případě Vyrovnání, tak Ostraky nejsem ten, kdo by měl k textům dělat muziku. Oslovil jsem tedy v obou případech našeho klávesistu Andyho Čermáka a musím říct, že odvedl skvělou práci. Když jsem slyšel jeho první demosnímek, věděl jsem, že to dopadne dobře.
Nebál jste se při zpěvu těchto písní patosu?
Bál, a čím jsem starší, tím větší obavy z něho mám. Když jsem byl mladší a hlas mi ještě naplno sloužil, měl jsem tendenci ukazovat, jak skvěle ho ovládám a kam až můžu ve zpěvu jít. V těch chvílích se občas patos dostavil.
S přibývajícími léty to už ale dělat nechci. Vždy se snažím najít co nejcivilnější polohu a být v ní autentický.
Píseň V nákupáku složil Zdeněk Wimpy Tichota. Je trochu jiná než ostatní, odlehčená. Byla její cesta na desku jednoduchá?
Je v ní trocha latinskoamerické hudby, trocha kubánské a dost legrace. Byla to první písnička z alba, která ke mně doputovala. Wimpy si k ní dokonce napsal i text, a mně se líbila hlavně proto, že je v ní nadhled. S lidmi z vydavatelství Supraphon, u kterého album vyšlo, jsme se pak dohadovali, jestli na desku patří. Já si ji ale nakonec prosadil.
Mimochodem ten kubánský sound jí dodává piano, na které však nehraje Andy Čermák, nýbrž náš kytarista Pavel Marcel. Věděl jsem, že na ně hraje, netušil jsem ale, že tak dobře a citlivě.

Michal Prokop dává do svých vystoupení veškerou energii.
Závěr alba patří písni Na shledanou, kterou napsali Jiří Suchý a Jiří Šlitr. Proč jste si ji vybral?
Pochází z poloviny šedesátých let, z doby, kdy jsem ještě ani nezpíval. Je z filmu Zločin v šantánu a já ji miluju. Dlouho jsem si říkal, že by mě bavilo ji na nějaké své desce mít. Brnkal jsem si ji na kytaru, ale vždycky jsem pracoval jen s motivem refrénu.
Potom mi došlo, že je to vlastně bluesová věc. Složil jsem tedy vlastní verzi a pustil ji své ženě. Ona ale řekla, že bez úvodní části, kterou jsem ve své verzi neměl, ztrácí ta písnička smysl. No a já na její popud požádal Andyho Čermáka, aby mi do ní nahrál takové to šantánové piano. Potom jsem ty nápady srovnal a verze mé oblíbené skladby byla na světě.
Že z ní bude finále desky, mě ale napadlo až později. Řekl jsem si, že píseň Vyrovnání je tak silná, že je na konec alba příliš těžká. Nechtěl jsem, aby měl posluchač po poslechu desky hlavu v dlaních, a tak mě napadlo, že na konec zařadím právě Na shledanou.