Všichni vystupující jsou si u nás rovni, říká pořadatel festivalu Creepy Teepee Štěpán Bolf

Když vás v roce 2019 zařadil magazín Pitchfork mezi dvacet nejlepších hudebních festivalů léta, v čem to pro vás bylo pozitivní?

Ve všem. Americký hudební server Pitchfork je posledních asi dvacet let celosvětově nejsledovanější a nejprestižnější online zdroj zaměřený na současnou alternativní hudbu.

Když Creepy Teepee jeho redakce zařadila do přehledu akcí, které se pro letní sezonu toho roku rozhodla doporučit, znamenalo to, že se v ten moment o festivalu, který se koná v Kutné Hoře, dozvídá tolik lidí, že jsme si to do té doby nedokázali ani představit.

Podstatné také je, že jsme pro to neudělali nic jiného, než že děláme, co nás baví, a nejlepším způsobem, jakým dokážeme. Současně to ale pro nás nebyl tak úplný šok. Dva roky předtím jsme se s Creepy Teepee objevili mezi pěti nejlepšími festivaly experimentální hudby v britském Guardianu. Ani v tom případě jsme o tuhle pozornost cíleně neusilovali.

Jak vzniká dramaturgie Creepy Teepee?

Vzniká intenzivní, někdy složitou a vlastně nekončící, přitom konstruktivní debatou v rámci skupiny lidí, která si říká Kolektiv A.M.180, a okruhu nejbližších přátel. Tahle skupina se dala dohromady někdy v roce 2003 v Praze a od té doby se její širší složení různě proměňuje, ovšem kolem stabilního jádra tří až čtyř lidí, které spojuje bytostný zájem o hudbu, výtvarné umění a kulturu vůbec, zejména pak o současné dění na tomhle poli.

Kromě festivalu se totiž věnujeme i provozu Galerie A.M.180, která aktuální sídlí na pražském Žižkově. V minulosti jsme pořádali i klubové koncerty v Praze, nicméně od této aktivity jsme částečně ustoupili. Ne že by nás koncerty už nezajímaly, ale spíš proto, že promotérů, kteří se tomu věnují, je dnes v Praze obrovské množství.

Spíš se čas od času s některým spojíme a podílíme se na akci, na které nám skutečně záleží.

A také nás čím dál víc vytěžuje právě Creepy Teepee, jehož ambice je od začátku pořád stejná, jen naše schopnost ji naplňovat se snad posouvá: abychom za celou akci včetně programu byli schopni dát ruku do ohně. Letos se v tomhle směru, podle mého mínění, skutečně dostáváme nejdál v celé naší patnáctileté historii.

Festival nicméně prezentujete jako celek, neodkazujete příliš k jednotlivým bodům programu. Co vás k tomu vede?

Sdílíme názor, že hierarchický model velkých kapel a těch malých, které hrají jako předkapely či někde na pátém vedlejším pódiu, je do velké míry přežitý. Snažíme se ho po celou dobu existence našeho festivalu, tedy od roku 2009, cíleně narušovat a bořit.

Není nám blízký a působí vlastně přímo proti kreativní a solidární atmosféře mezi umělci a publikem, kterou na festivalu nastavujeme, opečováváme a rozvíjíme.

K tomu patří i malý nebo spíš žádný důraz na vyzdvihování jmen z programu. Na našem Instagramu najdete postupně všechny kapely, které na festivalu budou hrát, ale všechny mají v rámci toho, jak na ně upozorňujeme, stejný prostor.

Jako umělci, kteří mají touhu divákům něco za sebe sdělit, jsou si tak všichni vystupující na Creepy Teepee rovni.

Jak to berou návštěvníci?

Naše zkušenost je, že pravidelní i noví diváci to bedlivě vnímají a kvitují v dobrém. Pro mnohé je to zřejmě jedna z hlavních věcí, kterou mají s Creepy Teepee spojenou a kterou oceňují. Nezlobí se na nás, že přesný program někdy zveřejníme až v první den akce, protože ho prostě až do úplně poslední chvíle vypilováváme.

Nejsme masová akce, kapacita festivalu je asi tisíc lidí, takže si takový přístup můžeme dovolit. A také si díky tomu můžeme dovolit nedělat ústupky komerci či vkusu.

Protože z většiny se jinak realizujeme v kultuře, výtvarném umění a já třeba v sociální oblasti, troufnu si říct, že náš přístup k pořádání festivalu je spíš než korporátní nebo byznysový přirozeně komunitní. Máme osobní zkušenost s tím, že v oblastech, v nichž pracujeme, prostě funguje nejlíp.

Občas si tak sami způsobujeme noční můry, zejména co se týče ekonomických věcí, ale zatím nám to stojí za to. A také si troufnu říct, že po těch letech, co se Creepy Teepee věnujeme, nám naši diváci důvěřují a vědí, že když se o festivalu nepíše všude, neznamená to, že je nekvalitní. Možná to vnímají právě naopak.

Jsou přesto v letošní nabídce umělci, na jejichž přítomnost byste rád upozornil?

V duchu předchozí odpovědi bych rád upozornil na všechny, kteří na festivalu vystoupí. Je to skoro padesát jmen z celého světa. Více než polovina z nich bude hrát v Čechách poprvé, někteří vůbec poprvé na evropské půdě. Nicméně víme, že některá jména mají u některých diváků větší ohlas než jiná, tak to prostě je.

Například část lidí určitě dorazí hlavně na detroitskou posthardcoreovou kapelu The Armed nebo na bostonského rapera, který si říká Joeyy. Obě tato jména jsou na programu v jeden den, v sobotu 13. července.

Těším se mimo jiné na sólový set písničkářky Squirrel Flower, která je nejen krutě talentovaná, ale svým veřejně deklarovaným pacifistickým postojem ke konfliktu v Gaze a pevností svých názorů v téhle věci zahýbala před pár měsíci celou americkou hudební scénou s odvahou, před kterou nezbývá než smeknout.

Doporučuju také nenechat si ujít české projekty. Zahraje akustické kytarové duo Šimanský - Niesner, které v zasvěcených hudbymilovných kruzích platí za extratřídu, a to i mimo hranice Česka, dále mladá a sebevědomá postpunková kapela Neue Welt, malou, ale podstatnou část programu jsme svěřili do rukou pražského kreativního kolektivu Club Dance Macabre, vystoupí také kapela eastworks, která vlastně v duchu avantgardních kapel sedmdesátých a osmdesátých let typu The Residents pracuje s anonymizovanou identitou. Všichni tito a všichni další vystupující mají v programu své místo.

Občas nám bývá předhazováno, že na festivalu hrají samá neznámá jména. Na to ale odpovídáme, že to, že někdo nějakou kapelu či sólovou umělkyni či umělce nezná, není chyba těch kapel, umělkyň a umělců. To, že se o nich v Čechách nepíše nebo nejsou slyšet v rádiích, není jejich rozhodnutí ani jejich prohřešek, ale je to způsobeno, s čestnými výjimkami, totální zaprděností a zkostnatělostí většiny zdejších médií, která se tu hudbě věnují.

Na druhou stranu pozitivně působí internet a dostupnost téměř všeho, pokud člověk ví, kde hledat. K tomu ta média potřebuje vlastně jen spíš okrajově.

V této souvislosti je asi ještě dobré uvést, že bereme festival i jako výzvu pro sebe i pro diváky k boji s ignorancí a leností získávat si nové informace, dohledávat si hudbu, a tak si rozšiřovat obzory. Mně osobně přináší velkou radost, že tím konstantně procházím sám a současně z rozhovorů s lidmi vím, že to tak má hodně diváků Creepy Teepee.

V roce 2019 na vašem festivalu vystoupila ukrajinská raperka Alyona Alyona, které se letos prezentovala na Eurovizi a získala si tím v podstatě celosvětovou pozornost. Těší vás, když u vás představíte někoho, kdo později přesvědčí statisíce diváků v různých zemích, že jeho tvorba stojí zato?

Představu o úspěchu můžeme mít každý jinou, a na tom není nic špatně. Alyona Alyona je jistě úspěšná ve svém ranku a budiž jí to přáno včetně účasti ve zmíněné soutěži.

Nicméně asi víc nás těší, když se daří ve velkém světě hudby a umění někomu z těch, kteří se Creepy Teepee zúčastnili, a to třeba i opakovaně a aktivně, například tím, že nám buď doporučili další spřízněné umělce, nebo jsme s nimi i měli neocenitelnou možnost konzultovat některé aspekty konceptu našeho festivalu.

To je případ rapera a slamera Mykkio Blanca, který mimo jiné nedávno nahrál duet s Michaelem Stipem, zpěvákem skupiny R. E. M., a ke spolupráci si ho přizvala Madonna. Experimentální hudebník Yves Tumor hrál na Creepy Teepee opakovaně už v dobách, kdy ho neznal doslova nikdo mimo undergroundovou komunitu.

Dnes ho zorientovaná hudební kritika i publikum, díky jeho otevřenému přístupu k hudbě všemožných žánrů a stylů a jeho talentu je nečekaným inovátorským způsobem fúzovat, považuje za průkopníka současné kvalitní pop music a možná nejpřesvědčivějšího nástupce Davida Bowieho. Mimochodem, civilním jménem se Yves Tumor jmenuje Sean Bowie, což je ale pouze vtipná náhoda. Nebo možná ne.

Původně byl festival akcí organizovanou ke znovuotevření kutnohorské GASK (Galerie Středočeského kraje). Jaké je dnes vaše spojení s ní?

Žádné, kromě toho, že první dva ročníky jsou součástí historie festivalu.

Má festival podporu na kutnohorské radnici?

To se také v čase proměňuje, ale v současné době ano. Možná podstatnější z dlouhodobého hlediska mi ale přijde, že postupně Creepy Teepee získává větší podporu tamní veřejnosti, řada lidí z Kutné Hory se do různých činností kolem akce víc a víc zapojuje, poskytovatelé služeb a podnikatelé tu akci, která svým zaměřením na hudbu, jež nezní z českých rádií a publikum na ní je z velké většiny spíš z řad mladší generace a ze všech koutů světa, otevřeně vítají a z různých, ale rozhodně ne vždy jen ekonomických důvodů, se na ni těší.

I když nějaké problémy se vždy vyskytnou, hranici tolerance v různých ohledech pořád nemáme nastavenou zrovna vysoko a prošli jsme si v tomhle směru s festivalem během let i hodně depresivními fázemi. Postupná a nelehká proměna klimatu ve městě mě osobně ve výsledku těší asi nejvíc.

Po tři dny, kdy Creepy Teepee trvá, se Kutná Hora částečně promění v tavící kotel nejen nejsoučasnějších hudebních žánrů, ale i módních a životních stylů. Domnívám se, že si město zaslouží, aby bylo ve světě známé nejen jako krásný historický skanzen s úchvatnou historií. Stává se sice pomalu, ale jistě tepajícím městem, možná pro leckoho překvapivým centrem dění, stále otevřenějším a vstřícnějším k nejsoučasnějšímu umění a jeho publiku napříč hranicemi.

Takové nastavení je, podle mě, i mimo ty tři letní dny v roce, pro Kutnou Horu a pro všechny dotčené strany jednoznačnou výhrou. Samozřejmě není to jen naše zásluha. Dobře vím o místních aktivitách, podnicích a kulturních institucích, které jedou na stejné či velmi podobné vlně. Myslím, že je to to nejlepší, co se může dít.

Pokud k tomu nějakým způsobem přispíváme, a jak asi z výše řečeného vyplývá, já si neskromně myslím, že ano, nedokážu na tom při sebevětší snaze najít vůbec žádné negativum.