Článek
Proč jste nepřišel?
Ze zdravotních důvodů. Od konce loňského léta až do listopadu jsem ležel v nemocnici Na Františku v Praze a v podstatě jsem tam úplně atrofoval. Neměl jsem žádné svalstvo, takže když mě saniťáci přivezli domů, nemohl jsem se ani postavit.
Snažím se cvičit, ale je mi osmasedmdesát let, a to už jde všechno pomalu. Doma chodím s chodítkem, ale třeba schody nejsem schopen sejít ani vyjít. Na předávání cen jsem zkrátka nemohl, protože bych tam tak dlouho nevydržel.
Díval jste se na televizi?
Ano, díval. Četl jsem potom nějaké recenze a zaregistroval, že někteří jejich autoři průběh večera kritizovali. Já jsem ale teď ve skromnějším modu. Na programu ČT2 se dívám na staré americké kovbojky, sleduju hollywoodské velkofilmy, čtu detektivky, takže mi ten večer připadl být v pořádku, a dokonce mě pobavil. Bral jsem ho s takovým stařeckým nadhledem a jsem rád, že letošní předávání bylo veselejší.
Kromě reakcí krásných fanynek je to mé největší hudební ocenění, říká majitel Ceny Anděl Mirek Kemel
Manželka Eva a děti mi potom řekly, že v sále nebylo moc dobře slyšet, takže tam to asi tak vtipně jako v televizi nevypadalo.
Jak jste reagoval, když byla ohlášena vaše vítězství?
Byl jsem překvapen. Nemyslel jsem si, že dostaneme dvě ceny. Myslel jsem si, že v kategorii Sólový interpret mě někdo z těch mladých kluků, tedy Viktor Sheen a Ben Cristovao, porazí.
A cena za album mě překvapila také. Měl jsem však radost. Hudbu sice neděláme kvůli tomu, abychom dostávali metály nebo ceny, ale když to přijde, uspokojení z toho je přirozené.
Vladimír Mišík má na své poslední desce formu.
Když vám v noci manželka a děti přinesly sošku domů, oslavovali jste?
Přišly pozdě, už jsem spal. Na Výstavišti byla ještě after party, tak se na ní zdržely. Anděla jsem našel ráno v předsíni na skříňce. Podle toho jsem poznal, že dorazily v pořádku.
Druhou Cenu Anděl za vás převzal Petr Ostrouchov. Jako producent a spoluautor s vámi natočil už tři alba. Jaký je?
Je to geniální člověk. Obsáhne nejenom muzikantskou sféru, ale i tu produkční, a navíc je velice úspěšný advokát a příjemný chlapík. Spolupráce s ním je pro mě ideální. Když ve studiu zpívám, většinou je u toho. Každá jeho připomínka je faktická, přitom nikdy netlačí na to, aby ji prosadil za každou cenu.
Vyhovuje mi i to, že natáčíme ve studiu Sono. Všichni jsme tam naladěni přátelsky, atmosféra je tam skvělá, a když přijdou muzikanti, je tam ještě větší legrace. Je to jako přijít do klubu obrovských sympaťáků a zpívat si tam s nimi.
Vladimír Mišík a Petr Ostrouchov s oběma Cenami Anděl, které za loňské album Vteřiny, měsíce a roky dostali.
Na albu Vteřiny, měsíce a roky je výrazný i Petrův autorský vklad. Mám artrózu, nemůžu už hrát na kytaru. Podařilo se mi nicméně vymáčknout dvě písně, které na desce jsou. Další už jsou Petrovy.
Navíc dal dohromady partu muzikantů, kteří hrají naprosto bravurně. A všechno tohle ho evidentně baví, takže dělat s ním je něco jako být v hudebním ráji.
Oceňuje to i hudební akademie, která pro vaše alba soškami andělů v posledních letech nešetřila.
Za album Jednou tě potkám z roku 2019 jsme jich dostali šest. S naší druhou společnou deskou Noční obraz z roku 2021 jsme vyhráli v kategorii Folk a za loňskou desku jsme dostali další dvě ceny. To je podle mě úžasné.
Jsou to nejvýznamnější hudební ceny vašeho života?
Do Síně slávy jsem vstoupil už ve druhém roce andělských cen, tehdy se ještě jmenovaly Gramy. Tohle ocenění je obvykle jedno z posledních, které hudebníci dostávají. Říkal jsem si, že už teoreticky na žádné další nemám nárok, a také jsem dlouho žádné nedostal. Až teprve po spolupráci s Petrem Ostrouchovem. Jsem za to moc rád.
Máte všechny andělské sošky doma?
Ne, mám jen čtyři. Za desku Jednou tě potkám jsem si nechal dvě, zbytek jsem rozdal spolupracovníkům, kteří si to v dané kategorii zasloužili. Anděla za vítězství v kategorii Folk mám doma také a letos jsem si nechal toho pro sólového interpreta. Druhého jsem dal Petrovi.
Některé texty na album Vteřiny, měsíce a roky napsal Michael Žantovský. Textování se věnoval před revolucí, potom ale vstoupil do politiky a k psaní slov pro písničky se vrátil až s vaším dosud posledním albem. Kdo ho k tomu přiměl?
Byla za tím mnou již zmíněná genialita Petra Ostrouchova. Jednou mi řekl, že Michael Žantovský psal kdysi skvělé texty a my bychom ho teď mohli po letech zase oslovit. Já byl nadšen, tím spíš, že se s Michaelem dlouho známe a setkávali jsme se. Mě samotného by to nenapadlo, protože jsem ho bral jako člověka, který už se věnuje hlavně politice.
Jako textař pomohl Vladimíru Mišíkovi na novém albu Michael Žantovský.
Petr Ostrouchov vám při převzetí ceny z pódia popřál pevné zdraví a projevil přání s vámi ještě něco nahrát. Lákalo by to i vás?
Jsem teď bez záruky. Onemocněl jsem čtrnáct dnů po natáčení předešlé desky a táhne se to se mnou pořád. Nevím, co s přihlédnutím k mému věku a nemocem bude. Je pro mě těžké chystat něco dopředu.
Je ale pravda, že už k minulému albu mě musel Petr postrčit. Má ruka byla v té době v háji, bolela a já nebyl schopen hrát. Začal jsem ale psát texty. Když jsem pak přišel do studia a nasál atmosféru nahrávání, v tom nejlepším smyslu slova mě to nakoplo.
Napsal jste po skončení nahrávání alba Vteřiny, měsíce a roky nějaký text?
Nenapsal. Jen mi nějaké zbyly z minula. Ty ale už jednou na album neprošly, takže nevím, proč by případně měly projít podruhé.
Co vám dnes dělá největší radost?
To, že celá naše rodina bydlí v jednom domě. Je to proto, že ho zrestituoval náš kamarád. Umožňuje nám to být každý ve svém bytě, přitom se ale často navštěvovat, dělat si společné večeře, být si nablízku. Děti mě chodí do našeho bytu takzvaně jistit nebo si jen tak popovídat. Užívám si rodinného klidu.
Bohužel jsem už půl roku nebyl venku, protože mi to můj zdravotní stav neumožnil. Doma si dojdu všude tam, kam potřebuju, cvičím a těším se, až zase budu moci ven, nebo alespoň do restaurace pod naším domem, kde se scházíme se sousedy a kamarády. Oni teď ale chodí k nám, takže nemůžu říct, že bych společensky strádal.
