Variace přinášejí emoce, říká umělecký ředitel MFF KV Karel Och

Českou filharmonii i karlovarský festival spolupráce nesmírně baví a naplňuje. Projekt Variace během relativně krátké doby dospěl do stadia, kdy je mnohými oblíbený, a myslím, že si na něj řada lidí v kalendáři dělá čas dlouho dopředu. A když nějaká spolupráce funguje, tak se přemýšlí, jak je možné ji posunout dál, aniž by tím trpěl sympaticky intimní aspekt akce.

Rád připomínám, že letošek je velmi důležitým rokem pro Českou filharmonii, která byla vyhlášena britským časopisem Gramophone orchestrem roku. Na toto prestižní ocenění svým způsobem navazuje úžasná událost na začátku prosince, kdy Česká filharmonie bude mít tři koncerty v newyorské Carnegie Hall. A karlovarský program je jakousi generálkou na tyto exkluzivní koncerty a jedinou možností pro milovníky klasické hudby vidět je a slyšet u nás.

Dojde k bezprecedentní úpravě struktury Velkého sálu v hotelu Thermal, myslím poprvé od doby, kdy jej krásně navrhli manželé Machoninovi. V tomto podle nás nejkrásnějším kinosálu ve střední Evropě bude dočasně odstraněno prvních šest řad. Má to svůj velmi dobrý důvod, protože koncert musí proběhnout v plném složení filharmonie, a navíc u Janáčkovy Glagolské mše je velký pěvecký sbor, takže bylo potřeba rozšířit pódium. Jsem si jist, že oba koncerty budou pro mnohé zásadním zážitkem.

Loni se mi stalo, že jsem na konci Variací potkal několik našich hostů, kteří měli v očích výraz lidí, kteří prošli dvoudenní kúrou krásy a naplňujících okamžiků. Snažíme se, aby se nám i letos v už temnějším a sychravém podzimu podařilo totéž.

Klíčem od samého začátku, od prvního ročníku v roce 2021, byl prvek velké emoce, když to řeknu hodně obecně. Něco, čeho se divákům či posluchačům může dostat po silném koncertním či filmovém zážitku.

Od samého začátku jsme nechtěli vytvářet nějaké oslí můstky mezi hudbou a filmem tím, že bychom zařazovali filmy z prostředí klasické hudby.

To byla milá, ovšem výjimečná shoda okolností. Trošku to, pravda, vypadalo, že byl film natočen na zakázku Variací (smích). Tehdy se stalo, že filharmonici, naši „variační“ kolegové, film zhlédli a nechali se slyšet, že Cate Blanchettová může Českou filharmonii okamžitě dirigovat, jak je dobrá a bezchybná.

Zmíněná emoce často souvisí i s červencovým filmovým festivalem. Na něj do Velkého sálu vybíráme filmy, od kterých čekáme výrazné a silné divácké přijetí. Čas od času se nám stane, že chceme na červencový festival zbrusu nový film, jako to bylo třeba v loňském roce s filmem Zóna zájmu, který měl premiéru v Cannes, a kvůli nejrůznějším distribučním strategiím film nemůžeme dostat. Tak jsme vděčni za Variace, protože nám přinášejí příležitost film zařadit a o onu zásadní emoci se s diváky podělit.

Letos se tato strategie týká snímku, kterým zahajujeme v pátek, a sice hořce komediální road movie A Real Pain. S Kryštofem Muchou jsme ho viděli na festivalu Sundance, nadchl nás a jsme rádi, že jej můžeme zahrát na Variacích.

Stejně jako v případě dalších dvou filmů je A Real Pain silný snímek, který se zabývá mezilidskou komunikaci v intimní formě, ve světě plném šíleností, kterými jsme bombardováni každý den, kdy jsme nuceni vnímat události, které mají až kosmický význam.

Filmy jako by tíhly k nejosobnější, nejniternější sféře, k tomu, kde to vlastně všechno začíná. V komunikaci, v ohledávání světa, ve vztahu k bezprostřednímu okolí a snaze být co nejvíce empatický a pokorný, a snad tak přispět k tomu, aby se svět stal méně šíleným.

Podařilo se dát dohromady tři filmy, které se těmto zásadním okamžikům věnují ve třech různých stadiích lidského života. V případě filmu Andrey Arnoldové Ptáče, které bylo letos úspěšně uvedeno na festivalu v Cannes, je to pohled dvanáctileté dívky na drsný svět, který ji obklopuje.

V A Real Pain sledujeme dva bratrance (Jesse Eisenberg a Kieran Culkin), newyorské třicátníky, kteří prostřednictvím cesty po polském venkovu a reáliích spojených s druhou světovou válkou hledají kořeny své babičky, která jako přeživší holokaustu utekla do Ameriky, a zároveň revidují vztah mezi sebou samými.

A ve filmu Vedlejší pokoj Pedra Almodóvara, za který si odnesl Zlatého lva na benátském festivalu, jde o vztah dvou dávných přítelkyň (Julianne Mooreová a Tilda Swintonová), které spojí fatálnost situace jedné z nich.

Ptáče bude v kinech na jaře příštího roku. Vedlejší pokoj vstupuje do kin v podstatě paralelně s projekcí na Variacích. A film A Real Pain má být v kinech od 20. února příštího roku.

My všichni dramaturgové se postupem času naučíme zapomínat na zážitky prostřední a neuspokojivé tak, aby v hlavě zůstal prostor pro kvalitní filmy.

Ale zpět k Variacím. Víte, dávat dohromady program o pouhých třech titulech je sice velmi vzrušující a zdánlivě časově nenáročné, ale stejně zavazující jako na „velkém“ festivalu, kde vám zase desítky míst pro vybrané filmy umožňují rozprostřít témata a styly do větší šíře.

Pokud jde o Variace, pevně doufáme, že vybraná trojice bude na naše diváky působit co nejkomplexněji a poskytne onu zmíněnou emoci v podobě co nejdéle zapamatovatelné.