Článek
Máte nominaci v kategorii Objev roku v Cenách Anděl. Vnímáte to jako satisfakci?
Samozřejmě. A nebudu lhát a říkat, že mě to nepotěšilo nebo že jsem si to nepřál. Tím spíš, když jsem si v jednu dobu přestal myslet, že to, co dělám, by mohlo někoho zaujmout a já se mohl někam posunout. Dokonce jsem se smířil s tím, že budu napořád doprovodný hráč těch, kteří jsou pro lidi zajímavější než já.
V posledních letech se už ale naštěstí živím tím, že sobě i jiným skládám písničky a píšu texty. Jakmile se někomu tohle v životě přihodí, potěší ho každé ocenění.
Co děláte ještě?
Zůstal jsem částečně i tím doprovodným hráčem. Hraju na kytaru a zpívám v kapele Paulieho Garanda a jsem vokalista u Báry Polákové. Jsou to role, které si užívám. Když tak o tom přemýšlím, vyhovuje mi na nich, že nejsem moc vidět.
Když jste v roce 2015 odcházel ze SuperStar jako poražený finalista, zdálo se, že máte dveře do šoubyznysu otevřené dokořán. Proč jste do něj rázně nevstoupil?
Myslím, že jsem se zčásti nevyrovnal s tlakem, který jsem v té době na svou osobu cítil. Nevyrovnal jsem se ani s pomíjivostí úspěchu, neuměl jsem si představit, že to, co se dělo v SuperStar, může po čase skončit. Ono to ale zmizelo rychleji, než jsem se dokázal rozhodnout, co se sebou udělám.
Potom jsem z toho byl dost špatný. Dostavily se psychické trable, nebyl jsem schopen se pořádně uchytit ani najít hudební směr. Viděl jsem za sebou nevyužitou šanci, což mi přinášelo nejistotu a pocit selhání.
Po soutěži jste byl partnerem vítězky Emmy Drobné, jejíž cesta vzhůru byla mnohem přímočařejší. Zraňovalo vás to?
Když se na to podívám zpětně, asi to nějaký vliv na mé ego mělo. V tu dobu jsem to ale nevnímal jako něco, co by mě demotivovalo. Spíš naopak. Úspěch jsme si vzájemně přáli, já se navíc živil i tím, že jsem byl kytarista a vokalista v její kapele.
Dal jsem výpověď a začal se věnovat jen hudbě. Řekl jsem si, že to buď vyjde, anebo ne.
V rámci kreativity jsem se cítil být naplněný, jen jsem pozapomněl na to, že bych mohl dělat to samé pro sebe. Přišel jsem na to bohužel až v době, kdy už to ode mě v podstatě nikdo nečekal.
Přestal jste věřit, že se budete živit hudbou?
Přestal, ještě před dvěma lety jsem tomu moc nevěřil. Chodil jsem do práce. Dělal jsem v antikvariátu, potom v cateringové firmě, kde jsem rozvážel obědy, a vlastně mě to docela bavilo. Času na muziku jsem moc neměl.
Nakonec jsem se ale rozhodl, že to zkusím ještě jednou. Dal jsem výpověď a začal se věnovat jen hudbě. Řekl jsem si, že to buď vyjde, anebo ne. No a loni jsem se konečně začal muzikou živit. Splnil jsem si sen.
Jak se vyvíjelo vaše autorství?
Jakmile jsem začal skládat písničky, což bylo ještě před SuperStar, jezdil jsem na folkové soutěže. V tom prostředí jsem vyrůstal, ale cítil jsem, že to není má vysněná destinace. Pak přišly rockové kapely, takže když jsem šel do SuperStar, miloval jsem Arctic Monkeys, Kings of Leon a podobné.
Folk jsem přitom neopustil, jen mě postupně více zajímala jeho nezávislá podoba. Začal jsem poslouchat Američana Justina Vernona z kapely Bon Iver a našel jsem v něm zcela spřízněnou uměleckou duši.
Teprve potom jsem se začal věnovat tomu, co je na mé desce Potopa. Když to zjednoduším, tvořím písničky o tom, jak žiju a mluvím. Nehledám zbytečnou poetičnost, nejdůležitější pro mě je být ve svých písních přítomný a autentický.
Zdá se, že to posluchače zajímá. Ohlasy na vaše album jsou dobré.
Strašně mi to pomohlo. Díky tomu jsem se přestal bát v nových písničkách ještě víc otevřít.
