Trumpetista Chris Botti: Přátelství se Stingem si cením nejvíc

Moderátor televizního rozhovoru vás kdysi překvapil, když do vysílání pozval Williama Adama, vašeho univerzitního profesora. Mluvil jste o něm s dojetím a říkal, že se každý den rozehráváte pomocí speciální rutiny, kterou on vymyslel. O rok později zemřel. Platí i o dvanáct let později, že každý den provádíte jeho cvičení?

Pořád. Už je to má upravená verze, nicméně pořád jeho základy dennodenně využívám. Pro velkou řadu trumpetistů znamenal mnoho a neustále čerpáme z toho, co nás naučil. Byl skvělý člověk a jsem rád, že to na mě tehdy moderátor Roy Firestone narafičil. Byl to dojemný okamžik. Profesor Adam už byl v letech a já jsem vděčný, že se do studia připojil. Mluvím za tisíce trumpetistů, když říkám, že byl milovaný a velmi nám chybí.

Dalším silným momentem toho rozhovoru bylo, když jste probírali, že jste sedm let neměl domov. Neustále jste koncertoval a pár dní v roce, kdy ne, jste trávil v hotelu. Doporučil byste takové nasazení mladým hudebníkům?

Nevím, jestli bych doporučil nemít domov, ale rozhodně jsem tehdy poznal, jak je důležité být na cestách. V průběhu let mou kapelou prošlo mnoho muzikantů a okamžitě jsem poznal ty, kteří po tom neprahnou a radši by byli doma. To je samozřejmě v pořádku, ať už proto, že máte rodinu, psa, kočku, rostliny, nebo cokoli jiného. Ale já věděl, že chci hrát.

Investoval jsem všechny své finance, abych kapelu udržel na cestách. Postavil jsem na tom kariéru. Kdybych měl nějaké povinnosti doma, nikdy by nebyla taková. Zariskoval jsem a jsem rád. Dnes už domov a takové věci mám.

Stále ale trávíte velkou část roku na turné. Máte to pořád rád?

Miluji to. Jsem na to stavěný. Pro mě je rodina společnost lidí, s nimiž jsem na turné. Jsem velmi pyšný na naše koncerty, ať už v Evropě, Japonsku, Americe, nebo jinde. Tohle je můj život. Rád hraji lidem.

Proměnila se nějak v posledních letech vaše turné?

Bary v hotelu už nemívají otevřeno dlouho do noci. Covid to dost pokazil. Všude zavírají o něco dřív. Od pandemie jsme ale v podstatě dva a půl roku na cestách. Pro každého byl restart, kterým jsme si prošli, náročný.

I to je důvod, proč jsem poslední desku pojmenoval Chris Botti: Vol. 1, tedy část první. Je nový začátek.

Potřeboval jste ho?

Má to víc významů. Je to také nový začátek u nové nahrávací společnosti. Také s novým producentem. Mnoho let jsem pracoval s Bobbym Colombym. Tahle deska je má první s Davidem Fosterem. Také je to poprvé, co jsem natočil poměrně přímočarou jednoduše jazzovou desku. Nového je hodně a mám z toho dobrý pocit.

Trumpetu jste si prý vybral natruc matce, klasické pianistce. Litoval jste někdy?

Vůbec ne. Vždy jsem tomu nástroji věřil. Je velmi osobní, každý hráč má svůj jedinečný zvuk. Milion lidí u piana dokáže zahrát jednu notu přibližně stejně, trumpeta zní každému jinak. Tím si k ní člověk získá silný vztah.

Vyvolává ale i frustraci. Člověk musí neustále cvičit, ale je to skvělý nástroj. Jsem ovšem zaujatý, hraji na něj od sedmi let a neumím nic jiného.

Vlastní alba jste začal nahrávat v polovině devadesátých let. První bylo First Wish. Vždy jste k tomu směřoval, nebo jste k touze po sólové kariéře dospěl časem?

Strávil jsem jako pomocný a studiový hráč mnoho let. Sledoval jsem nejlepší producenty a umělce. Byl jsem v kapele Paula Simona, Stinga či Joni Mitchellové, pracoval jsem s Barbrou Streisand. Ale touhu být frontman jsem v sobě měl vždy. Někteří ji v sobě nemají, já si to vždycky přál a krůček po krůčku na tom pracoval.

Hodně vám prý v rozhodnutí tuto ambici uskutečnit pomohl Sting.

Když jsem s ním hrál, vzniklo mezi námi přátelství. Dnes je má rodina. Mluvíme spolu velmi často, jsme si blízcí. Jsem vděčný za jeho rady. Našeho vztahu si cením asi víc než jakéhokoli jiného v životě. Mám štěstí, že jsem ho potkal.

Zmínil jste některé z vašich slavných spoluprací. Kdo další ovlivnil vaši kariéru?

Velmi si cením, že se producent David Foster vrátil z důchodu, aby se mnou pracoval na jazzovém albu. Je to velké jméno populární hudby, a kdykoli jsem s ním spolupracoval, žasl jsem, jak z lidí dostává to nejlepší.

Když jsem ho požádal, aby se mnou nahrával jazz, nejdřív říkal, že to není pro něj. Ale já mu vysvětloval, že ho chci, protože jazzoví hudebníci před ním budou hrát jinak než obvykle.

Dokáže neomylně poznat správný náběr a umí hudbu pro posluchače udělat přístupnou. Jsem rád, že to pro mě udělal. A i pro něj to byla úplně nová zkušenost.

Za album Impressions, které vyšlo před dvanácti lety, jste získal Grammy. Co pro vás ocenění znamenalo?

Cena Grammy je skvělá, když vás představují v televizi. Je hezké, když se řekne, že jste držitel Grammy, ale upřímně řečeno opravdová cena je, když máte koncert a lidé hned píší na sociální platformy, jak si ho užili. To dnes promotéři sledují.

Ta pravá Grammy pro mě je, když mi po koncertě řeknou, ať se brzy vrátím zpět. Když slézám z pódia a manažer mi říká, že už domluvil koncert na stejném místě, je to nejlepší trofej. Zahrát, nadchnout publikum a dostat další nabídku od promotéra.