Stage designer Martin Hruška: Naplňuje mě vymýšlet věci, které vypadají nerealizovatelně

Jak jste se k práci stage designera dostal?

Matka je operní pěvkyně, otec bývalý režisér a já díky tomu vyrůstal v prostředí Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. Byl jsem v něm pořád, spoluvychovávali mě lidé z rekvizitáren a maskéren. Rodiče se ale potom rozvedli, mamka se mnou byla sama a mně se to prostředí pomalu znelíbilo. Tehdy jsem si byl jist, že s divadlem už nic dělat nebudu.

Na začátku puberty mě k němu však vrátila touha někam patřit. S dětmi jiných budějovických divadelníků jsme založili kapelu Captor, v níž jsme se chtěli realizovat. Já ale neuměl zpívat ani na nic hrát, a tak jsem koupil mikrofon a začal dělat zvukaře.

Dokupovali jsme pak další věci, až jsem, ještě za komunistů, vlastnil tři autobusy naložené zvukařskou technikou. Tehdy jsem začal vymýšlet podobu pódií. Bylo to na amatérské úrovni, ale byl to začátek mé cesty.

Šlo to pak rychle?

Šlo to nenásilně. Po revoluci jsem založil nahrávací studio a pak vydavatelství Gapa Music. Nedopadlo však dobře, vydal jsem jen jednu vinylovou desku. Bylo to v době, kdy už nastupovala cédéčka, takže o klasickou desku nebyl zájem.

Skončila ve výprodeji za patnáct korun a já musel vydavatelství zavřít. Prodělal jsem spoustu peněz.

Šel jsem na to tedy jinak. Odmalička mě uchvacovala představa plných kamionů, které vezou věci na koncert. Je to tak dodnes. Fascinuje mě, že lze z obsahu spousty beden postavit skvělé pódium, na něm odehrát skvělou show a během několika hodin mít zase všechno sbalené v bednách.

Když mi přišla nabídka od budějovického magistrátu, kde mě považovali za nápaditého, abych vymyslel podobu některých městských akcí, souhlasil jsem. Dodnes tam na jedné akci létá z Černé věže ke kašně na ocelovém laně anděl. Nevymyslel jsem to sice přímo s ním, ale nápad je můj.

Dnes už připravujete náročné produkce. Jak poznáte, co ještě vytvořit lze, a co už ne?

Čím víc jsem později dělal se zahraničními týmy, tím víc jsem si začal uvědomovat, že se musím zbavit jedné typicky české vlastnosti. Přestat se omezovat.

Řadu let jsem si v sobě vytvářel mantinely kvůli tomu, že něco udělat nepůjde, protože je to moc složité nebo drahé a nikdo na to nedá peníze. Vymýšlel jsem sice věci, které byly na vyšší a vyšší úrovni, ale nepovoloval jsem si je finalizovat a předložit klientovi, protože jsem věděl, že se stejně nezrealizují.

Jakmile jsem začal dělat pro zahraničí, došlo mi, jak jsem zabedněný. Velké zahraniční produkce přemýšlejí jinak. Pokud se jim nápad líbí, realizují ho, ať to stojí cokoli. Dovedou si spočítat, že se to vyplatí. Dnes tedy všem říkám, že neexistují mantinely. Je to jen otázka peněz a času, ničeho jiného.

Kdy jste vykročil do velkého světa šoubyznysu?

V polovině devadesátých let jsem se seznámil s člověkem z Blatné, který měl sen uspořádat koncert své oblíbené skotské kapely Nazareth. Vyrobil jsem pro něj pódium, a díky tomu jsem se pak seznámil se zvukařem Zdeňkem Otavou.

Ten mě v roce 1997 přivedl do muzikálu Mise s Danielem Hůlkou. Byl to monstrózní projekt, jehož scénu navrhoval Daniel Dvořák.

Já měl pro putovní verzi dodávat své pódium. Získal jsem při tom spoustu kontaktů a také jsem se z jižních Čech přestěhoval do Prahy.

Zdeňkovi Otavovi pak přišla nabídka, aby dodal část zvukového systému do Vídně na koncert AC/DC. Při té příležitosti se ho manažeři kapely zeptali, jestli v Čechách není někdo, kdo dělá pódia. On jim dal kontakt na mě a za pár dnů jsem dostal fax s dotazem, jestli bych pro ně udělal jeviště. Bylo to lákavé, ale bohužel pro mě nereálné. Napsal jsem jim to a na poslední stránku odpovědi ještě načmáral podobu pódia, která by se mi líbila.

Za čtyři měsíce mi odpověděli, že děkují, můj postoj chápou, a že se jim líbí ten obrázek, který by ode mě chtěli koupit jako návrh jeviště. Samozřejmě jsem jim ho prodal. Za půl roku mi ten samý tým dohodil spolupráci s kapelou Mötley Crüe, ale dál jsme už v kontaktu nebyli. V mé mysli to ale byl začátek cesty tvůrce scén.

Je pro vás při navrhování pódií důležité vědět, že vše bude možné realizovat?

To je základ. Patřím k těm stage designerům, kteří nenavrhnou nic, co by nešlo udělat. Vždycky vím, jak to, co jsem vymyslel, uvést do praxe.

Před časem mě kontaktovala americká firma Tait Towers. Je ve svém oboru největší na světě a dělá největší produkce. Její zástupci se se mnou spojili a řekli mi, že se o mně dozvěděli, našli si mě na internetu a zjistili, že patřím k nemnoha lidem na světě, kteří jsou schopni vymyslet design a současně ho vyřešit konstrukčně.

Pracují prý s mnoha nápaditými lidmi, ale naprostá většina z nich návrh jen nakreslí a oni pak zaměstnávají desítky inženýrů, kteří musí vymyslet, jak to zprovoznit. Jsem rád, že si mě našli.

Pravděpodobně díky této firmě jsem se loni dostal mezi poslední dva stage designery, z nichž vybírali toho, který připraví pódium pro finále Super Bowlu, jehož součástí je i koncert. Nakonec si vybrali toho druhého, ale stejně mě to značně povzbudilo.

Už jen představa, že o mně uvažovali v souvislosti s největší show světa přenášené do celého světa miliardám lidí, je povznášející.

V jakých finančních částkách se návrhy a realizace pódií pohybují?

Vzpomínám si na to, jak jsem ve svých začátcích požádal kamaráda, jestli by mi za to, že jsem mu navrhl malé pódium na festival, dal nějaké peníze. Zeptal se, kolik by to mělo být, a já mu odpověděl, že třeba tři a půl tisíce. A on se mohl zbláznit, protože to pro něj bylo strašně moc.

Dnes realizuji pódia za desítky milionů korun, pro domácí produkce za miliony.

Můžete si své nápady patentovat?

Ano. Mám na jevištní technologie, které jsem vymyslel a vyvinul, zaregistrovaných několik patentů. Se společností Tait Tower teď pracujeme na realizaci mechaniky, která dokáže posunovat promítací plochu po celém stadionu. Ve výsledku jde o hologram, který se pohybuje po celém prostoru. Může to být třeba hologram velryby, která pluje nad hlavami diváků po celém stadionu. V Tait Tower hledají hvězdu světové velikosti, při jejímž koncertu bychom ten můj vynález realizovali.

Nebo je tu jiný můj nápad pro zpěvačku Madonnu. Je to taková pohyblivá koule, která se různě otevírá a zavírá a umožňuje spoustu věcí. Nechal jsem si ji rovněž patentovat.

Jak k vám přicházejí nápady?

To netuším. Když ale nějaký přijde, nedá mi spát. Přemýšlím o něm až do okamžiku, než přijdu na to, jak ho uvést do praxe. Někdy mě doslova bolí mozek, ale je to pro mě nesmírně zábavné.

Vlastně zjišťuji, že mě nejvíce naplňuje, když mám vymyslet něco, co se tváří, že je nerealizovatelné, nebo je to na první pohled nesplnitelné, a já musím nalézt reálné řešení.

Někdy je to opravdu náročné, ale zatím se mi problémy vždy podařilo vyřešit. Je to skvělý pocit. Děkuji Bohu, že mě takové věci napadají a moc si toho daru vážím. Život je krásný, když člověk může být kreativní.