Slovenský raper Rytmus: Měl jsem mindrák polovičního Roma

O čem jste snil, když jste na začátku devadesátých let s hip hopem začínal?

Když úplně na začátku devadesátých let někdo řekl, že má sen, ostatní se mu vysmáli. Nebylo to ještě nastavené tak, aby byl člověk sám sebou, dělal si, co chtěl, a měl sny, i když třeba pocházel z malého města. Dopady komunistického vládnutí v tehdejším Československu chtěly, aby člověk někam patřil, našel si práci, měl rodinu, prostě žil jako ostatní.

Jenže po otevření hranic se k nám postupně dostalo i satelitní vysílání a s ním západní kultura. Přišel i rap a my najednou věděli, jak se co dělá a co se nosí v New Yorku. Nikdy předtím jsem neviděl tolik dobře oblečených černochů. Fascinovalo mě, že to patří k rapu a že se tihle kluci v rozhovorech vyjadřují naprosto svobodně.

Neměl jsem sen, ale chtěl jsem se přiblížit životu těch černochů. Když jsem nějakého potkal, pozoroval jsem ho a říkal si, že je to frajer. Bylo to pro mě fascinující, ostatně černošská kultura mě ovlivňuje dodnes. Ve sportu, filmech nebo klipech pro mě jsou černoši ztělesněním chlapáctví. Chtěl jsem se jim přiblížit, a tak jsem je po práci napodoboval.

Kdyby mi někdo řekl, abych věřil tomu, co dělám, protože si za dvacet let budu moci díky rapu kupovat baráky a drahá auta, myslel bych si, že se zbláznil.

Začal jste pak někdy snít?

Až po roce 2000, kdy už bylo jasné, že si hudbou vydělávám a těším se ve společnosti pozornosti. Tenkrát jsem se chtěl dostat dál. To už byl sen.

Kdy se začal plnit?

V roce 2003, kdy vyletěl singl a klip Kontrafaktu Dáva mi. Změnil celou česko-slovenskou scénu, stali jsme se první komerčně úspěšnou undergroundovou skupinou.

Tehdy jsem ve svém životě zaznamenal velkou změnu. Začali se ozývat vydavatelé alb a majitelé klubů, kteří chtěli náš koncert.

Během krátké doby byl slovenský rap tak silný, že ho znali lidé z různých společenských vrstev. Tehdy jsem začal skloňovat slovíčko sen. A také jsem si řekl, že bych si měl vybrat, jestli budu profesionální raper, anebo dál chodit do práce.

Čím jste se živil?

Byl jsem krupiér. Ale rozhodl jsem se pro rap.

Byl jste i velmi vulgární, rád jste provokoval. Bylo to promyšlené?

To, co bylo kontroverzní tenkrát, by dnes už nebylo. V rapu se v současnosti běžně hovoří vulgárně, nadává se, provokuje, stejné je to na sociálních sítích. Nikoho to už nešokuje.

Já tenkrát přijal za svou americkou kulturu hip hopu. Viděl jsem, že rapeři jsou v ní extrémně svobodní, svobodně se vyjadřují, protože je to jejich forma umění.

Nebyl jsem kontroverzní, byl jsem sebou. Když se spustil mikrofon nebo rozjela kamera, říkal jsem si, co jsem chtěl.

Zpětně si uvědomuji, že to pro slovenský šoubyznys muselo být kontroverzní. Společnost byla zvyklá na básnické texty, které dostávala od Teamu, Elánu, Mariky Gombitové a podobně. Já to naboural.

Platilo ale také, že ti, kteří poslouchali slovenský rap, tvrdili, že se konečně začíná blýskat na lepší časy. Pak jsem začal pracovat na tom, aby si na takové mé názory většinová společnost zvykla.

Kdy je přijala?

Když jsem se stal porotcem v SuperStar, v roce 2011. Byl jsem už tak výrazná osobnost, že tvůrci soutěže usoudili, že mohu promlouvat prostřednictvím televize.

Cítil jste odpovědnost za to, co říkáte?

Necítil. Měl jsem mindrák polovičního Roma, který v životě trpěl rasismem. Pořád mi říkali, že tohle nemůžu a co si to dovoluju. A já najednou mohl všechno. Když jsem byl nikdo, lidi nezajímalo, co říkám. Potom je to ale zajímalo. Užíval jsem si to. Mé ego bylo pyšné.

Žil jsem a žiju přitom spořádaný život. Nepiju, nekouřím, mám manželku, syna, starám se o rodinu. Ale říkám si, co chci, ať se to někomu líbí, nebo ne.

Setkáváte se v osobním životě s odsudky?

Nikdy jsem se s negativní emocí namířenou vůči mně nesetkal. Opravdu. Možná se mě lidé, kteří se mnou nesouhlasí, bojí.

Oddělujete od sebe profesionální a soukromý život?

Teď už ano, ale trvalo mi to. Dlouho jsem neuměl oddělit chvíle, kdy jsem byl Patrik Vrbovský a kdy Rytmus. Byl jsem tak velký kariérista, tak do sebe zahleděný, že jsem převážně žil jako Rytmus. Trvalo mi, než jsem se s tím naučil pracovat.

Dnes už se snažím víc věnovat Patrikovi Vrbovskému, protože má právo na svůj život. Navštěvuji terapeuta a pracuju na svém osobním štěstí. Jako manžel a otec jsem Patrik Vrbovský.

V nedávné prezidentské kampani na Slovensku jste podpořil Petera Pellegriniho. Jako výrazná osobnost máte na lidi vliv. Udělal jste to cíleně?

Bylo to mé osobní vyjádření. Nebyla to kampaň. Vyjádřil jsem se jako všichni další umělci, kteří k tomu chtěli něco říct. Média se ze mě snažila udělat rusofila, psala, že jsem zaplacený, ale já nic zlého neudělal. Nechodil jsem na náměstí, nedělal jsem kampaň, nevzal jsem od nikoho žádné peníze, jen jsem vyjádřil svůj názor.

Zajímáte se o politiku?

Platím daně, jsem občan Slovenské republiky, ale dlouho jsem se o politiku nezajímal. Od té doby, co se mi narodil syn, mi to však není jedno. Vidím, jak se v posledních pěti letech na Slovensku rozděluje společnost, jak je situace vyhrocená, a tak jsem se rozhodl vyjádřit se.

Zajímá vás ještě, co nového se na hiphopové scéně děje?

Já už jsem za zenitem. Bude mi čtyřicet osm a nepotřebuju už přemýšlet o tom, co nového bych mohl přinést. Tak je to i ve světě. Jediné, co mohu ještě nabídnout, je ukázat, jak se dělají velké koncerty. A také si držet vysokou úroveň.

Jít do studia nahrávat nové album s tím, že všem ukážu, je už zcestné. Největší vliv na hip hop jsem měl do svých čtyřiceti let. Od té doby už jen sbírám ovoce.