Skupina The Courettes: I píseň o smrti může znít jako love song

Na první poslech to vypadá, že singl Keep Dancing z vaší aktuální desky je rozchodová písnička. Je to tak?

Couriová: Máme rádi takové autory, jakým byl Bert Berns, který napsal Piece of My Heart. Je to písnička, která hovořila doslova o jeho srdci. Měl s ním zdravotní problém, kvůli kterému zemřel mladý. Ale napsal ji záměrně tak, aby to znělo jako písnička o rozchodu. Jdeš dál a bereš si sebou kousek mého srdce… To jsme si oblíbili.

Říkáme tomu metoda Berta Bernse a už jsme tak napsali řadu písniček i na předchozí album Back In Mono. Vezmeme nějaké temné téma a zaobalíme ho tak, že to zní jako love song nebo obyčejná taneční písnička. Keep Dancing vznikla stejně. Je velmi osobní.

O čem je?

Couriová: Pojednává o smrti mého otce. Neměli jsme spolu žádný vztah, protože mě i mou sestru opustil. Ta písnička je o tom, že umřel, a já se tak osvobodila z nekonečného příběhu pokusů o kontakt a následných zklamání.

Umřel a opustil nás naposledy. Napsala jsem o tom, jak se s tím vyrovnat, jít dál a tančit. Je o toxických vztazích a jejich koncích.

Takže když v ní posluchač slyší rozchodovou rovinu…

Couriová: …je to úplně v pořádku. Byl záměr, aby to tak znělo.

Couri: Je v tom krása písničkářství. Každý si to může vyložit po svém. Dvojsmysl je v tom úmyslně od začátku.

Jaké jsou kritiky na vaši tvorbu?

Couriová: Většinou jsou dobré, ale narážíme i na lidi, kterým se nelíbí, co děláme. Anebo to nechápou.

Couri: Máme velké štěstí, že dobré reakce převažují. Ale pro někoho to prostě není ten pravý žánr. Dnes hodně letí pop, elektronická hudba a hip hop. Když do toho nezapadáte, lidé vás zaškatulkují jako retro.

Párkrát jsme slyšeli, že děláme věci, které tu byly už před padesáti lety. Ale kdo se v tom trochu vyzná, vidí, že na starší hudbu odkazujeme, ovšem děláme s ní něco vlastního. Nebo se o to aspoň snažíme.

Rokenrol se pořád vyvíjel. Rolling Stones možná chtěli být jako B. B. King, ale vynalezli něco úplně jiného. Ramones pracovali s vlivy kapel ze šedesátek a zvukem, který vytvořil Phil Spector a také skončili někde úplně jinde.

Pokaždé z něčeho vycházíte a vznikne třeba i nový styl. Doufám, že i my se vyvíjíme. Nechceme se koukat jen do minulosti, i když hudbu šedesátých let máme rádi.

První vaše písně vznikaly v letadle, když jste v začátcích jeden za druhým cestovali z Brazílie do Dánska a naopak. Jak je to dnes?

Couriová: I po deseti letech platí, že píšeme hlavně o tom, co se děje v našich životech. Na začátku jsme proto psali hodně o lásce. Na druhou desku jsme zase napsali dost písniček pro našeho tehdy novorozeného syna.

Potom jsme měli problémy se žraloky z hudebního průmyslu. Někteří lidé se na nás chtěli přiživit a neměli čím přispět. Na novou desku jsme jim napsali dvě písničky. Pak jsou tam dvě o smrti mého táty a další témata, a samozřejmě i pandemie. Je to prostě o našich životech.