Skupina Skyline vydala novou desku: Písně jsme testovali na kamarádech

Je novinka vaším nejtanečnějším albem?

Bína: Řekli jsme si, že chceme dělat to, co nás nejvíce baví. Už u předcházejícího alba Electricity z roku 2020 jsme vůbec neřešili, abychom se trefili do vkusu rozhlasových dramaturgů a napsali písničku, kterou budou hrát. Je to nesmysl. Natočili jsme tedy taneční muziku s přesahy, jelikož víme, že nás to tak baví a že nám to tak sedí.

Hoffer: Jediné, na co jsme mysleli, bylo, aby nové písničky fungovaly na koncertech. Už na albech Fairytapes z roku 2013 a Jungle z roku 2016 jsme se snažili, aby naše hudba byla zvukově opravdu aktuální. U Electricity jsme trochu couvli k určitému experimentu, nicméně s novou deskou jsme zpět. Jsme taneční a máme aktuální sound.

Jak jste změnili přístup k tvorbě s ohledem na novou zpěvačku?

Hoffer: Nedá se říct, že bychom se nějak přizpůsobovali. Trochu to bylo snad jen v případě prvního společného singlu Paralyzed. Je ale fakt, že Natálie má úplně jiný hlas, jinou energii a funguje jinak než Marka Rybin, která u nás zpívala předtím. Jako pro elektronickou kapelu je pro nás pozitivní, že má trpělivost pro práci ve studiu.

Novinka má málo hluchých míst, tedy pasáží, v nichž ztrácí stylovou přitažlivost. Lze se jim vyhnout cíleně?

Bureš: Na sto procent to člověk nikdy nepozná. My jsme se prostě maximálně snažili hluchá místa eliminovat, všechno jsme pečlivě chystali, a třeba vokální party jsme připravovali rekordně dlouhý čas.

Na poslední chvíli jsme pak z alba ještě vyhodili jednu písničku, která byla podle nás po zvukové stránce těm dalším trochu vzdálená. Byla už kompletně hotová, ale dva dny před odevzdáním celé desky jsme se rozhodli ji na ní nemít.

Hoffer: Dělali jsme i průzkum u kamarádů. Pustili jsme jim nové písně a oni je měli oznámkovat. Prostě jsme nic nechtěli podcenit.

Testujete u přátel nové písně pravidelně?

Hoffer: Ani ne. Možná jsme je v minulosti někomu poslechnout dali, ale tentokrát jsme chtěli, aby si naši kamarádi poslechli celé album v kuse a pak nám odpověděli na otázky, kterou písničku by vydali jako singl a kterou by vyhodili.

Bína: Já tu desku pouštěl lidem, kteří chodí cvičit do mé tělocvičny. Byl jsem nekompromisní, tlačil jsem ji do nich asi měsíc. Slyšelo ji nějakých pětatřicet lidí a vznikl docela reprezentativní seznam.

Která písnička u lidí vyhrála?

Hoffer: Sorry Not Sorry.

Proč právě ona?

Bureš: Je povedená formou i zvukově. Skvělý je v ní Natáliin vokál, přitom dobrým znamením bylo už to, že byla zábavná i bez nahraného zpěvu.

Hoffer: Vyšla v ní kombinace zpěvu Natálie a rapování Jakuba. Obecně je podle mě těžké vytvořit dobrou taneční skladbu, ve které se střídají zpěvačka a raper. Obvykle mají podobnou formu, raper a zpěvačka se prostě střídají. My se ale snažili udělat to zajímavější.

Je na desce písnička se silným příběhem?

Bína: Let’s Get Floatin’ je milostná skladba pro mou holku Barču. Já na textování milostných skladeb úplně nejsem, ale po jedenácti letech vztahu jsem dospěl k rozhodnutí, že by stálo za to, napsat přítelkyni něco hezkého. Možná ale jen stárnu a romantičním. I když to šlo docela jednoduše. Napsat takový text pro mě dokonce bylo jednodušší než napsat párty text.

Bureš: Příběh má i skladba Pressure. Vyjadřuje nervozitu současné doby, to, jak se lidstvo samo takříkajíc střílí do nohy a dělá čím dál větší šílenosti. Myslím, že se nám ten „tlak doby“ podařilo dobře zachytit.