Skupina Kabát se chystá na turné: Poctivě objedeme i malá města

Co děláte, když nejste na turné?

Krulich: Letos jsme měli volné prakticky celé léto, a tak jsem o víkendech vyrážel s partou na motorce. Mám strach o ruce, často kolem sebe vidím, že je motorkáři mají zafixované, proto jsem si před asi dvaceti lety koupil tříkolku, která je bezpečnější. V týdnu se pak věnuju rodině, jezdím na kole a samozřejmě hraju na kytaru.

Váňa: Já letošní léto zasvětil sportu. V dubnu jsem byl na operaci s ramenem, následně jsem musel mít měsíc klid, díky čemu jsem absolutně ztratil kondici. Jelikož se blíží turné, tak jsem celé léto sportoval, protože jsem se do ní potřeboval zase dostat.

Jste spolu jako kytaristé v kontaktu?

Váňa: Scházíme se i s baskytaristou Milanem Špalkem u Tomáše v jeho teplickém bytě na takzvané domácí zkoušky. Přehráváme si na nich nápady, které máme, a zakládáme tak podhoubí pro nové písničky. Ty rozpracované pak zkoušíme s ostatními ve zkušebně.

Pořád totiž ctíme klasický model, kdy se jako kapela scházíme na zkoušce. Vím, že už to v dnešní době takhle nebývá, ale my ten klasický model, kdy se kapela sejde na zkoušce, máme rádi.

Krulich: S Otou si mimo to ještě občas voláme i kvůli fotbalu. Jeho syn Lukáš je v kádru fotbalových Teplic, tak mu fandíme a občas se zajdeme podívat na zápas.

Pokud vím, nedávno jste pro teplický fotbalový klub napsali hymnu.

Váňa: Spíš jsme upravili a dodělali chorál, který se na teplických zápasech zpívá už asi padesát let. Pozvali jsme k jeho nahrání i kamarády, například Kamila Střihavku. Není to autorská hymna, zaranžovali jsme tu starou. Její druhou sloku Milan Špalek ale úplně přetextoval, protože ta původní nebyla dobrá.

Hráli jste za Teplice fotbal?

Krulich: Devět roků jsem chytal, do svých šestnácti let. Pak jsem si koupil kytaru a věnoval se jí.

Váňa: Já to dotáhl do starších žáků, hrál jsem v Teplicích asi do třinácti let. Jenže jsem se nezlepšoval, a tak když jsem ve dvanácti vzal do ruky kytaru a ve hře na ní se zlepšoval každý den, zůstal jsem u ní.

Letos v létě jste vystoupili jen na Vysočina Festu a na slovenském Topfestu. Všimli jste si, že místo na českých pódiích zaujímají vaše revivaly?

Váňa: To je pravda, přerůstá to do velkých rozměrů. Častokrát jsem v posledních měsících slyšel, že někdo někomu řekl, že jde na Kabáty. V praxi to znamenalo, že jde na koncert nějakého revivalu. Je to k zamyšlení, protože jsme aktivní kapela, tvoříme, nahráváme alba, jezdíme na turné.

Dokážu pochopit, že může existovat revival skupiny Queen, protože ta už moc nehraje a zpěvák Freddie Mercury je mrtvý. Ale to není náš případ, my jsme aktivní činnost nikdy ani nepřerušili.

Viděli jste někdy nějakou revivalovou kapelu, která hraje písničky Kabátu?

Váňa: Viděli. Některé jsou horší, některé méně horší. V jedné jsme si dokonce s Tomem jednou z legrace zahráli.

Krulich: S naší motorkářskou partou pořádáme každý rok akci, na kterou jezdí hrát chomutovský revival Kabátu. Samozřejmě jsem si s ním musel zahrát, ale bylo to v pohodě.

O kolika revivalech Kabátu víte?

Váňa: Registrujeme jich už okolo dvaceti. A musím říct, že některé se tím, že hrají naše písničky, velice dobře živí. Je to nenormální stav. Mám pocit, že v žádné jiné evropské zemi se nestalo, aby aktivní kapela měla tolik revivalů. Je to čistě česko-slovenská záležitost.

Podle jakého systému si vy dva mezi sebou v písních rozdělujete kytarové party a sóla?

Váňa: Neexistuje na to klíč. Co komu sedne, to nahraje na desku a pak to hraje i na koncertech. V kapele máme hru kytar postavenou harmonicky. Kytarová sóla klasického typu u nás nikdy moc nefrčela. Hledáme spíš vyhrávky, které mají silný motiv a v písničce nezastupitelnou platnost.

Není totiž nic horšího než klasické metalové, klišovité a stokrát ohrané sólo, které má v písni většinou po druhém refrénu vyplnit čas.

Krulich: Písničky jsou obvykle postaveny tak, že začne nápěv, po něm refrén, následuje zase nápěv, refrén a pak se musí takzvaně něco stát. A úplně poslední možnost, která pro nás připadá v úvahu, je právě to klasické metalové sólo.

Dojde na něj jenom tehdy, když nás opravdu nic jiného nenapadne. Když si však poslechnete naše poslední cédéčka, je jich na nich minimálně. Tam, kde řada kapel našeho ražení zahraje nudné sólo, chceme mít dobrý a nosný kytarový nebo i pěvecký nápad.

Váňa: Mít v písničce silnou sloku, silný refrén a další silnou pasáž totiž není úplně snadné.

Ve kterých skladbách se to povedlo nejvíce?

Váňa: Protimluv kytarového sóla je třeba v písni Burlaci. Místo něho je v ní taková zvuková stěna, která může jiným kytaristům připadat šílená, ale já jsem z ní nadšený. Hraju ji speciální technikou palce a ukazováčku, je v ní takové nahvízdávání a má v písni platnost.

Ve skladbě Kdoví jestli jsou zase vedle ústředního kytarového riffu plochy harmonicky jinak vystavěných kytarových partů, které jsou těžko uchopitelné.

Naopak třeba v písničce Rumcajs miloval Manku, která zní jako stará pecka od britských The Cult a věděl jsem, že Milan na ní píše text z devadesátek, jsem schválně natočil klasické rockové sólo, které přesně sedlo do tématu a nálady skladby.

Máme ale i písničky, které jsou postaveny z jednoho melodického nápadu, ale jsou zajímavě zaranžované a rozvíjejí se. Jsou to třeba Šaman nebo Ďábel a syn. Obecně u nás platí, že písničky dostanou to, o co si řeknou.

Krulich: Někdy se nám stane, že máme skvělý nápad na neotřelou kytarovou pasáž, ale v praxi se ukáže, že vrátit se z ní zpátky k základnímu motivu písničky by bylo tak nepřirozené, že ho musíme vyhodit.

U Burlaků to ale zafungovalo tak, že jsme se z něho už zpátky nevrátili, ale posadili jsme refrén o pár tónů výš.

Jaké bude vaše nadcházející turné?

Váňa: Čekají nás koncerty na mnoha zimních stadionech. Poctivě objedeme celé bývalé Československo. Jsme asi poslední kapela, která má turné tohoto typu, tedy že navštíví i menší města, například Chomutov, Poprad a další.

Pódium bude uprostřed haly, takže nás lidé uvidí ze všech stran. Z toho hlavního povede molo k malému, kde se také něco odehraje. A všechno bude pohyblivé, včetně obrazovek.

Krulich: Hrát budeme asi třicet písniček, přičemž jsme vyhrabali také nějaké starší kousky. V repertoáru máme i skladbu Oni, která je na našem posledním albu El presidento. Dosud jsme ji hráli živě jen v červenci na Vysočina Festu v Jihlavě, kde jsme k ní natočili videoklip.

V každém městě budeme mít autogramiádu a fanoušci si také už budou moci koupit box se všemi našimi alby na vinylech. Vychází k našim pětatřiceti letům ve stejné sestavě. K dispozici je pět set limitovaných kusů a všechny budou námi podepsané.