Hlavní obsah

Skladatel Zdeněk Barták: V životě jsem zažil čtyři pohádky

9:28
9:28

Poslechněte si tento článek

Více než sto hudebníků a zpěváků se představí na sobotním Velekoncertu k loňským sedmdesátinám skladatele Zdeňka Bartáka. Autor řady hitů, filmových i seriálových melodií a muzikálů na něm v pražském O2 universu oslaví své loňské kulatiny.

Foto: archiv Zdeňka Bartáka

Zdeněk Barták uspěl jako autor hudby doma i ve světě.

Článek

Zpívat budou Helena Vondráčková, Michal David, Monika Absolonová, Tereza Mašková, Jakub Smolík, Marian Vojtko a další. Jaká bude vaše role?

Nemohu prozradit detaily, ale mým hlavním úkolem bude sedět a dívat se. Jedno příjemné překvapení týkající se toho večera jsem už ale zažil. Potěšilo mě, že nikdo z umělců, které jsme s producentem Tomášem Ságlem oslovili, pozvání k účinkování neodmítl.

Jak vaše cesta k tomuto koncertu začala?

Vyrůstal jsem v hudebním prostředí. Můj táta Zdeněk Barták vedl orchestr a já se jako dítě mezi muzikanty často pohyboval. Táta byl přímým konkurentem slavného Orchestru Karla Vlacha. Vzájemně si přetahovali muzikanty i zpěváky, ale zatímco tátův orchestr byl složený z amatérských konzervatoristů, Vlachův měl několik stálých angažmá.

Později jsem začal chodit na konzervatoř i já, a když mi bylo sedmnáct, natočil jsem své dvě první písničky. Paradoxně s Orchestrem Karla Vlacha. Jednu nazpíval Milan Chladil, druhou Viktor Sodoma. Mimochodem málokdo ví, že jak Milan Chladil, tak i jeho dlouholetá kolegyně Yvetta Simonová začínali v orchestru mého táty. A Yvetta je dokonce má kmotra.

Sedmdesátník Hála: Vzpomínám na Vlacha

Kultura

Nezlobil se na vás tatínek, že jste své první písně nahrál s konkurenčním orchestrem?

Nezlobil. Tátův orchestr moc nenatáčel, Karel Vlach k tomu nikoho nepustil. Pokračoval jsem pak v psaní písní dál a zároveň jsem hrál v několika souborech. Byl jsem například členem skupiny Fontána, která spolupracovala s Pavlem Sedláčkem.

Později jsem se svou kapelou doprovázel herce Jiřího Hrzána, následně Jiřího Štědroně a také jsem se stal členem skupiny Kroky Františka Janečka.

Foto: archiv Zdeňka Bartáka

Jedním z hostů koncertu Zdeňka Bartáka bude Helena Vondráčková.

Jaká byla spolupráce s Jiřím Hrzánem?

Jirka měl tu vlastnost, že když se s někým pustil do křížku, stálo to za to. Uměl si jít tvrdě za svým, jenže v pražském Činoherním klubu při jednom takovém konfliktu natrefil na někoho, kdo byl politicky silnější než on. Vyhodili ho a on se ocitl bez stálé práce i peněz.

Dohodli jsme se na spolupráci a následně několikrát objeli republiku s úspěšným představením Role, které jsem nehrál. Jirka v něm krásně ztvárnil postavy, které by v divadle či filmu nedostal. Třeba Romea nebo Cyrana. Mělo asi šest set repríz.

Potom jsme připravili další představení Drahé tety a já, ale těch jsme už bohužel odehráli jen asi sto třicet. V září roku 1980 se totiž stala ta obrovská tragédie, kdy Jirka po pádu z pátého patra, kam šplhal za svou přítelkyní, zemřel.

Pracoval jste při tom i s někým jiným?

Ano. Napsal jsem v té době svůj první velký hit Kamarád pro Hanku Zagorovou a další písně pro Helenu Vondráčkovou, Petru Černockou nebo Marii Rottrovou.

S Kroky Františka Janečka zpíval Michal David, tehdejší hvězda československého popu. Rozuměli jste si?

Ano, od začátku. Napsal jsem pro něj první dva hity, které odstartovaly jeho kariéru, písničky Nenapovídej a Non stop. S Michalem a kapelou jsem hrál asi pět let a byla to krásná doba. Všude bylo vyprodáno, lidé nás milovali a my se cítili jako v éře největší slávy Beatles.

Foto: archiv Zdeňka Bartáka

Na sobotním Velekoncertu bude hostem Zdeňka Bartáka i Michal David (vpravo).

Dělali jste i průšvihy?

Hodně jsme si ty úspěchy užívali, to ano, ale František Janeček byl přísný kapelník a držel nás zkrátka. Prostě jsme museli být slušní a hodní, i když v nás byl i kousek grázlíků.

Písničku Nenapovídej jsem pro Michala napsal, když mu bylo sedmnáct let. Už v té době byl i výborným klavíristou. Jeho talent byl nepřehlédnutelný. Zpočátku neskládal, ale my ostatní ho k tomu pomalu vedli. A on byl ochoten se od nás učit.

Bylo to krásné období, jenže já se v roce 1989 rozhodl, že už nebudu koncertovat, budu se věnovat pouze skládání, a ze skupiny jsem odešel.

To už jste psal i filmovou hudbu?

Ano, ale nejdříve jsem začal komponovat pro divadlo. V roce 1979 pak hledali na Barrandově ve filmových studiích nové mladé lidi a nabídli mi spolupráci. Díky tomu jsem poznal režiséra Jaroslava Soukupa, který natáčel svůj první film Drsná planina.

Ukázalo se, že to bylo šťastné setkání. Od té doby jsem s ním spolupracoval na všech jeho celovečerních filmech a stali jsme se přáteli. Úplně poslední naší spoluprací je divácky úspěšný seriál Policie Modrava.

Jak jste se dostal ke spolupráci s režisérem Hynkem Bočanem?

Po odchodu ze skupiny Kroky jsem hledal další pole působnosti. Bočanovy filmy jsem tenkrát obdivoval, a tak jsem mu napsal dopis. Asi za čtrnáct dní mi zavolal a řekl, že se mu má hudba líbí a že bude natáčet seriál Zdivočelá země, jestli bych do toho šel. Byl jsem pro.

Na tom seriálu jsme pak strávili asi dvanáct let. Pracovali jsme také na seriálech Hotel Herbich, Nemocnice na kraji města po dvaceti letech a dalších. Hynek Bočan je takový můj filmový táta.

Velké úspěchy jste také sklízel coby muzikálový autor v Jižní Koreji. Jak se vám podařilo proniknout na tamní trh?

Ve svém životě jsem zažil několik pohádek. První byla seznámení s Jaroslavem Soukupem, druhá s Hynkem Bočanem, třetí má muzikálová cesta do Soulu. Prvním českým autorem, kterému se to povedlo, byl Karel Svoboda s muzikálem Dracula. Potom jsem měl to štěstí i já.

Jaroslav Vokřál, jenž napsal třeba scénáře k filmům Pěsti ve tmě nebo Byl jednou jeden polda, chodil s Korejkou Sun-hi, která tu studovala. Byla z bohaté rodiny a měla tak předurčenou velkou budoucnost. Jarda ji jednou přivedl do mého ateliéru na Malé Straně v Praze a byl z toho krásný večírek. Líbila se jí má hudba a řekla mi, že až jednou bude mít doma silnou pozici, určitě se mi ozve.

Foto: Jakub Ludvík

Zdeněk Barták oslavil loni sedmdesátku.

Zdá se, že to splnila.

Ano. Čtyři roky se sice nic nedělo, ale potom mi zavolal Jarda a řekl, že mu volala Sun-hi s tím, že je ředitelkou Státní opery v Soulu. K miléniu chce prý udělat Shakespearovu Bouři jako muzikál a ráda by, abych k ní napsal hudbu. Premiéra byla rovnou naplánovaná na 27. listopad a už na ni byly vytištěné plakáty.

Byl březen 1999 a Sun-hi měla představu, že budu skládat v Soulu. Jenže já zrovna psal hudbu ke Zdivočelé zemi, což byl problém. Přesto jsme se dohodli a já se pustil do práce. A ač se to zdálo nemožné, všechno jsme stihli.

Bouře měla obrovský úspěch. Stala se nejlepším muzikálem asijského kontinentu roku 1999, já získal asijského Oscara v kategorii Nejlepší hudba roku a zvítězili jsme i v dalších kategoriích.

Následovaly ještě další korejské spolupráce?

Ano. Podobný úspěch měl i další muzikál Romeo a Julie, za který jsem dostal druhého asijského Oscara. A nakonec jsem s Korejci spolupracoval na sedmi dalších muzikálech. Zajímavostí je, že všechny vznikly na korejské texty, ačkoli umím jen sedm slov korejsky.

Je pravda, že jste napsal píseň pro Andreu Bocelliho?

Ano, to byla také pohádka. Má čtvrtá. V roce 2001 vyhlásili soutěž Premio Bocelli. Byla anonymní, zúčastnilo se jí asi osm set šedesát písniček a zvítězila má E mi manchi tu.

Foto: archiv Zdeňka Bartáka

Zdeněk Barták napsal v roce 2001 úspěšnou skladbu pro Andreu Bocelliho.

V říjnu 2001 jsem se pak v Benátkách zúčastnil křtu cédéčka Cieli di Toscana, na kterém mi Bocelli před mnoha novináři a nakladateli poděkoval. Představil mě a zazpíval mou píseň. Byl to pro mě silný zážitek. Ta písnička se stala jednou z nejúspěšnějších na jeho albu.

Víte, hvězdy světového formátu jsou všechny podobné. Zábavné, skromné, milé. Stejně jako náš Karel Gott, se kterým jsem měl možnost také spolupracovat a napsat mu několik písní.

Pracujete stále tak intenzivně?

Dá se říct, že ano. Bez skládání bych nemohl existovat. Snažím se ale trochu myslet i na odpočinek.

Momentálně připravujeme premiéru muzikálu Děti ráje 2 a těším se na Velekoncert, který je už za dveřmi. Potom si dám dovolenou a budu se těšit na to, jaké další hudební výzvy mi život přinese.

Zpěvačka Leona Machálková: Hudbu, jež mě zasáhne, chci mít doma

Hudba
Související témata:
Zdeněk Barták
Jiří Hrzán

Výběr článků

Načítám