Skladatel Petr Malásek: Tátovu radu, abych se vyhýbal herečkám, jsem si k srdci nevzal

Vrátil jste se už ke klavíru?

Od března, kdy došlo k nehodě, se dávám dohromady a myslím, že docela úspěšně. Doktoři kroutí hlavou, protože zranění takového rozsahu obvykle vyžaduje delší léčbu. Já už ale začal hrát.

Jak se říká, je to asi v hlavě. Mám v ní zasazeno, že se takovými věcmi nenechám zaskočit. Snažím se pokračovat dál a chtěl bych vše vrátit do původního stavu.

Co vám proběhlo hlavou, když bylo jasné, že nebudete moci hrát?

Kupodivu mě ani tak netrápilo mé hraní jako to, že jsem zkomplikoval život mnoha lidem. Jsem součástí řady projektů a najednou se všechno zastavilo. Musel jsem zavolat všem kolegům, omluvit se a oni za mě museli hledat záskok nebo náhradu. Trápilo mě to, protože nerad komplikuju život jiným.

Zkomplikoval jsem také život své rodině. K té nehodě došlo týden před plánovaným odletem do zámoří a my museli všechno zrušit, respektive přeložit na náhradní termín.

Napadlo vás, že už třeba nikdy nebudete moci hrát?

Říkal jsem si, že to nechám osudu. Nahrál jsem se už koneckonců dost, takže to buď půjde, anebo ne. Je ale pravda, že asi po měsíci se mi po hraní začalo stýskat. Viděl jsem na sociálních sítích fotky z akcí, na kterých jsem měl být. Chybělo mi to.

Také jsem se zúčastnil koncertní pocty k osmdesátinám Petra Hapky, pro kterou jsem připravoval aranže jeho písniček. Byl to nádherný projekt se spoustou skvělých sólistů a SOČRrem a já tam byl jen jako divák.

Musím však říct, že jsem ocenil přístup Mateje Benka, skvělého klavíristy, který mě v projektu nahradil. Ležel jsem v nemocnici, přemýšlel, jak budu problém řešit, a on mi zavolal a řekl, že slyšel, co se stalo, a jestli chci s něčím pomoc. Já mu odpověděl, že ano, protože mi zbývá udělat ještě jedno aranžmá. Sdělil mi, ať to neřeším, že do toho jde, a za tři dny ho měl hotové.

Tiše jsem pak obdivoval, jak zvládl koncert. Moc mě to ale nepřekvapilo, protože je pianista par excellence.

Váš tatínek Jiří Malásek byl fenomenální klavírista, pročež se nabízelo, že se i vy stanete hudebníkem. Bylo to jednoznačné?

Vlastně ano. Když jsem už jako robě začal chodit kolem klavíru, který byl samozřejmou součástí naší domácnosti, vyťukával jsem si na klávesách sled tónů, které měly nějaký smysl. Rodiče usoudili, že ve mně nějaký talent je, našli mi učitele a já už pak nic jiného nepoznal.

Týká se to sice každého nástroje, ale u piana dvojnásob platí, že aby došlo k zúročení vašeho talentu, musíte hře na nástroj obětovat alespoň půlku dětství. Později už se to těžko dohání. A tak jsem každý den dopoledne cvičil a normální dětský život mi začínal až po obědě. Jsem za to ale rád.

Zajímavé je, že na to, abych správně kladl prsty na klávesy, dohlížela máma. Sama sice pianistka nebyla, ale zatímco táta byl bohém, který měl tři práce a pořád někde byl, ona byla pilíř naší domácnosti. Já pak udělal zkoušky na konzervatoř a vystudoval jsem skladbu na Akademii múzických umění.

Chtěl jste někdy dělat něco jiného než hudbu?

Hudba byla pro mě něco tak samozřejmého a přirozeného, že jsem ji nikdy nebral tak, že k mému životu nepatří. Moc mě ale bavila matematika, takže jsem jeden čas uvažoval, jestli nepůjdu na nějaké matematické gymnázium. Existovala knížka 777 matematických zábav a her a já si považoval za čest spočítat všechny příklady v ní.

Trvalo to ale jenom do určité doby, pak nadšení pro počítání trochu vyprchalo. V osmnácti už jsem chtěl chodit s kamarády na pivo, bylo to silnější než počítání příkladů.

Později jsem si našel kolo. Při jízdě na něm jsem spolehlivě unikal do samoty a reality, takříkajíc jsem si čistil hlavu. Poté jsem zjistil, že když někam nedojedu na kole, je lepší motorka.

Měl jsem tím pádem možnost cestovat dál, ale princip zůstal stejný. Nejezdím proto, abych trénoval nohy a tělo. Jezdím kvůli tomu, abych něco hezkého viděl a zažíval. Zůstalo mi to doteď, na každou další cestu na motorce nebo na kole se těším.

V obou případech je to však doplňková činnost k hudbě, která je u mě na prvním místě.

Jakou důležitou radu vám táta do života dal?

Žádná zásadní nebyla, ale vzpomínám si na jednu, o kterou se neopírám a nikdy jsem se podle ní neřídil. Vždycky mi říkal: Chlapče, střež se Esmerald.

Esmeraldami nazýval herečky, tanečnice a zpěvačky. No a má žena je herečka a já jsem s ní šťastný už skoro třicet let. Myslím si, že táta měl s herečkami a zpěvačkami své neblahé zkušenosti a chtěl mi tou radou ulehčit život. Já si ji ale k srdci nevzal.

Pohybujete se v několika hudebních žánrech, v popu i v klasické, filmové, seriálové a scénické hudbě. Který z nich je ten základní?

Na to nejsem schopen jednoznačně odpovědět, protože mě baví ta pestrost. Nejvíce ji vnímám u filmové a scénické hudby, ve které se v návaznosti na dílo, pro které ji skládáte, můžete potkat úplně se vším. A já měl vždycky ambici nenechat se ničím zaskočit.

Baví mě tedy, že jednou dělám hudbu pro shakespearovské představení, jindy vytvářím modernu, potom zase elektroniku, pak třeba aranžuju pro symfonický orchestr. Mou ambicí je poradit si se vším se ctí, protože to je to řemeslo.

I svým žákům říkám, aby si vyzkoušeli všechno, protože nikdy nevědí, kdy se jim co bude hodit.

Pokud vím, jste velký jazzový nadšenec…

Miluju jazz. Hrajeme ho s kapelou v klubech, respektive se do nich teď po zranění rukou vracím. Naplňuje mě to radostí.

Je pro vás výzvou i moderní vážná hudba?

Tu miluju také, pořád ji poslouchám a inspiruje mě. Kdesi vzadu v hlavě mám už mnoho let myšlenku pustit se do větší symfonické skladby, případně využít nějakou jinou formu. Pořád mám ale tolik práce a úkolů, že se k tomu nemůžu odhodlat.

Je tu také vědomí toho, že je kolem spousta skvělé hudby a kvalitních autorů. Nechtěl bych proto zaplevelovat hudební svět něčím, za čím bych si stoprocentně nestál.

Nemáte pocit, že to skladatelské řemeslo, o němž jste se zmínil, ztratilo svůj význam kvůli nástupu nových technologií a umělé inteligenci?

Ano, podle mě v posledních letech občas trochu uvadá. Cítím však, že brzy přijde doba, kdy bude opět důležité a dobří skladatelé budou nezastupitelní. Všechny novinky a všechna lákavá zjednodušení se časem přejedí a autorství se vrátí k práci s harmonií, melodií, zkrátka k základům řemesla.

Nebojím se, že bude málo autorů. V posledních letech se autorství přesunulo hlavně mezi písničkáře. Udivuje mě, že jich u nás tolik skládá písně na profesně vysoké úrovni. A když už mají pocit, že pro sebe udělali dost, nabízejí své služby zpěvákům, kteří autory nejsou. Napadají mě například Pokáč nebo Radůza. Myslím si, že u nás dobrá hudba nevymře.