Saxofonistka Nubya Garcia před koncertem v Praze: Povzbuzuju lidi, aby se příliš nezabývali žánry

Co můžeme očekávat, že zahrajete?

Většinou budu hrát skladby ze svého nového alba. Přijdu s novými aranžemi melodií, které můžete slyšet na desce. A možná, pokud zbude čas, oslavím jednu dvě skladby z předchozího, debutového alba.

Když jsem poslouchal některé vaše starší koncerty nebo starší alba, obvykle kombinujete jazz s reggae a dubem. Uplatníte tuto kombinaci i na koncertu v Praze?

Zřejmě jako vždy. Povzbuzuju lidi, aby se příliš nezabývali žánry a dorazili a nechali k sobě přijít hudbu, zvuky, emoce z ní. Budeme hrát směs různých věcí.

U záznamů některých vašich koncertů jsem měl občas pocit, že slyším nahrávky Black Uhuru nebo Lyntona Kwesi Johnsona.

Miluju je, jsem jejich velký fanda. Vyrůstala jsem na nich, už jako dítě jsem chodila na karneval v Notting Hillu se zvukem soundsystémů. Reggae je ve Spojeném království velké. Samozřejmě, že je velké v Karibiku, zejména na Jamajce, ale v Londýně získalo odlišnou podobu. Mám odlišné propojení s touto kulturou. Když jsem se k ní dostala, měla jsem pocit, že se v ní mohu zcela svobodně vyjádřit.

Jak došlo k tomu, že jste začala hrát na saxofon a zrovna jazz?

No to mi bylo asi deset. Už jsem hrála na jiné nástroje, jako mnoho dětí jsem začala s houslemi. Pak jsem přešla na violu a začala s pianem a klarinetem. Ten mne přivedl k saxofonu.

Když jsem začala hrát, připojila jsem se se ke kapele, kterou vedla výborná učitelka Nikki Yeohová, která mluvila o jazzových standardech i moderních standardech od Herbie Hancocka a Milese Davise a řady dalších lidí, jako byl Billy Cobham. To mne vtáhlo a začala jsem odhalovat odkaz tradice, kterou nyní známe jako jazz.

Jak důležitý pro vás byl jazz rock, když zmiňujete Milese a Cobhama?

Jak jsem už řekla, jenom objevuji zvuk. Na novém albu (které nebylo v době rozhovoru ještě na trhu - pozn. red.) uslyšíte hodně klasických orchestrálních prvků a vlivů, které jsou v rámci a někdy mimo rámec toho, co lidé chápou pod pojmem tradiční jazz. Myslím, pokud půjdete hodně zpátky, k Duke Ellingtonovi.

Je to skutečně krásný amalgám toho, co poslouchám a co jsem poslouchala, když jsem vyrůstala, a taky toho, k čemu tíhnu a čemu se věnuji. Jsem přitahována mnoha různými věcmi, takže tam můžete slyšet zvuky soul a  r´n´b , na desce je mnoho orchestrálních témbrů a textur.

Vtáhne mne každá skladba, na které pracuji, i emoce, které chci vyjádřit. Hudba je spíš prostředek, než aby to bylo předem ovlivněné úvahou, jestli se to do hodí do jazzu, soulu či rocku. Prostě miluju hudbu a hudba překračuje hranice žánrů.

Jste saxofonistka, žena, nestávalo se vám, že by se na vás dívali kvůli tomu skrz prsty?

Lidi, jimiž jsem byla obklopena, když jsem vyrůstala, muzikanti i učitelé nebo lidé v mém věku tvořili velmi různorodou skupinu. Mně to proto nepřipadalo divné, ale dokážu pochopit i odlišnou perspektivu. Někde ve světě je to nevyvážené.

Jak se vám vytvářelo nové album? Nejde už o debut, na kterém můžete použít nápady vzniklé za mnohem delší dobu.

Skládání byl opravdu nádherný proces. Rozhodla jsem se pomalu prozkoumávat pozitivní aspekty tvorby, což je privilegium. Spousta muzikantů je na turné. I můj debut byl složený na cestách, což byla velmi odlišná zkušenost. Záměrně jsem se nyní rozhodla pracovat ve svém domácím studiu, a pak si vyhradit čas pro práci s kapelou.

Jádro skupiny mělo ve studiu vyhrazený týden, pak se několik dní nahrávaly smyčce a dechy. Delší čas mi umožnil naplnit mé vize, věřila jsem tomu, co budu dělat. Věděla jsem přesně, kde se v nové tvorbě nachází prostor pro moje vyjádření. Můžete začít z toho či onoho místa, ale já ráda začínám, když vím, že jsem připravena tvořit a psát. Neznamená to jen být obecně připravená psát, ale že mám co říci, že nápady probublávají. Bylo skvělé a užitečné, že jsem si mohla vyhradit čas na psaní, takže jsem si mohla realizovat vize, na které jsem myslela a které jsou větší než život. Bylo vzrušující je naplnit.

Co pro vás znamená, když se jazz vrací do sálů, kde se tančí? Protože v posledních padesáti letech se hraje spíš v koncertních sálech, kde publikum sedí.

Myslím, že je to velmi zajímavé, ale musíme se taky vrátit k tomu, jaká to byla výzva a boj dostat tuto hudbu do koncertních sálů, aby byla uznávaná jako umělecká forma. Jak těžké bylo získat uznání, které přeneslo tuto hudbu do koncertních síní.

Nemyslím si, že bylo špatné, když se tato hudba dostala do prostoru, kde byla obdivována pro svou genialitu a technickou vytříbenost. Ale myslím si, že je krásné, když se vedle koncertních sálů zase vrací do prostor, kde lidé mohou stát a dělat hluk, kde, když někdo zakašle, nenásleduje výtka, jak si to můžete dovolit. Vždycky to chce ctít prostor.

Domnívám se, že by se měly obývat oba prostory, ne že by měla znít jen v jednom nebo druhém. Hudba se hodí na všechna místa, neznamená to buď jedno, nebo druhé. Odehrává se to v cyklech. V třicátých letech se hrála ve swingových sálech, v padesátých v malých jazzových klubech a pak i ve velkých koncertních sálech. Jdeme a expandujeme na další místa. Je velmi vzrušující žít v době, kdy se něco děje.

Někdy je namáhavé být na šňůře se všemi těmi přesuny a hotely. Jste někdy unavená z turné?

Myslím, že k hraní musíte být mentálně docela silný, abyste bral turné pozitivně. Hrát na konci každého dne pro lidi, kteří chtějí někam vyrazit, je však privilegiem, po němž mnozí na celém světě touží. Nebudu tu proto sedět a říkat, ne to není těžké, ale řeknu, že přes všechny výzvy je to krásná životní práce.

Vedle tvorby alb ráda koncertuju se svou kapelou, ráda vystupuju živě. Jsem taky ráda ve studiu a ráda cestuji a poznávám nová místa. Je to všechno smíchané dohromady. Brzká rána jsou těžká, ale nedělají celou zkušenost negativní. Koneckonců nejsem ve vlaku nebo v dodávce 30 hodin, abych se dostala na místo dalšího koncertu, jak tomu bylo v šedesátých letech. Nejsem tři měsíce pryč od rodiny a nemám někoho ospalého, kdo řídí autobus.

Mám své zkušenosti s turné a ve staré dodávce to není snadné.

Ano, jsem někdy unavená, ale nikdy nejsem unavená na pódiu. Možná napřed a potom, ale na pódiu ne. To je místem štěstí.

Nevím, jestli jste se dívala na program Prague Sounds, ale jaké to je hrát na festivalu, kde vystupuje, byť ne stejný den, i Branford Marsalis?

To je ohromné, je naprosto fenomenální, poslouchala jsem ho roky. Jsem za to opravdu vděčná a vnímám to jako privilegium, že jsem vítaná v programu, kde jsou někteří moji hrdinové, lidé, které opravdu uznávám.

Kdybyste měla možnost si vybrat kdo bude vaším partnerem na pódiu, s jakýmkoliv hudebníkem, s kým byste si chtěla zahrát?

To je opravdu dobrá otázka. Mám pocit, že jich mám moc. Cítím, že by bylo úžasné sdílet prostor a hudbu s Dukem Ellingtonem. Myslím, že by bylo skvělé sdílet prostor s McCoyem Tynerem, protože miluji jeho hru a způsob, jakým hraje s dechaři. Herbie Hancock by byl úžasný, Joshua Redman taky, dá se říci že seznam je doslova nekonečný.

A jsem taky šťastná za to, jaká jména lidí, s nimiž jsem hrála, mám na seznamu, jako je pianista Joe Armon-Jones, a kontrabasista Daniel Casimir nebo bubeník Sam Jones či ti, s nimiž jsem hrála v Moses Boyd Exodus.

Dokážete si představit, že by po letech nějaký mladý hudebník říkal, že by si chtěl zahrát s Nubyou Garciou?

To by bylo pěkné a milé. Jsem nadšená z toho, že někdy jako starší možná budu moci sdílet své myšlenky a poznatky hraní a psaní hudby.