Sam Smith přijel na Colours of Ostrava udělit lekci svobody

Pravda, měl pro to nachystanou půdu, neboť pořadatelé festivalu již několik dnů předem hlásili největší letošní show právě v podobě jeho koncertu. Hudebně a tematicky jí možná nakonec byla (to se ukáže až na konci celé akce), vizuálně se o to také snažila.

Osmnáctimetrová ležící socha bohyně Afrodite však moc funkční nebyla. Prostě se tam jen tak povalovala.

Koncert odstartoval písničkou Stay With Me, která byla v roce 2014 jedním ze Smithových prvních úspěšných singlů. Už v ní tehdy představil svůj jemný, přitom sebejistý pěvecký projev se sklony k operním manýrám, a právě v ní prozradil, že vztahy jsou v textech jeho velkým tématem.

Následovaly další písně, ať už ty, které se hity rovněž staly, nebo ty, kterým se to nepovedlo. Sam Smith nicméně v každé kraloval jako zpěvák, neboť se jich ujal s obrovským prezentačním citem. A také jako propagátor svobody. V Ostravě hned po začátku vystoupení pravil, že právě svobodě ve všech podobách bude zasvěceno.

Potom už si ji bral po hrstech. Připomněl, že je nebinární osoba, zpíval v mužských i ženských šatech, tančil se ženami i muži, objímal se s nimi, hovořil o lásce, a pokud není jen mimořádně dobrý herec, vypadalo to, že je šťastný.

Byl to zkrátka jeho večer, což publikum přijalo a nasedlo s ním na svobodnou vlnu, která v areálu Dolních Vítkovic ve čtvrtek před půlnocí vládla.

Už několikrát se v minulosti na Colours of Ostrava ukázalo, že publikum má rádo i tuzemské kapely. Loni se koncert skupiny Chinaski, která v programu nahradila nemocnou Ellie Gouldingovou, odehrál na druhé největší festivalové scéně a lidé pod ní se nepříjemně mačkali. Letos se to na stejném místě stalo Tata Bojs.

Festivalové publikum má široké spektrum zájmů, a to by měli pořadatelé zohlednit. Při vší úctě k výtečné Britce Natashe Khanové, která si v uměleckém světě říká Bat for Lashes a vystupovala na hlavní scéně, se dalo čekat, že zájem návštěvníků se více soustředí na Tata Bojs. Stačilo tyto dva účinkující na pódiích přehodit a komfortu pro fanoušky by bylo víc.

Bat for Lashes se ponořila do svého indiepopového světa s mnoha stylovými přesahy a vzala tam s sebou všechno přítomné a stejně naladěné publikum. Vyzařovala při tom obrovské emoce a charisma, její vystupování bylo podmanivé, takové, s nímž je snadné se ztotožnit.

Kapela Tata Bojs zase servírovala důležité kousky ze své tvorby a svou přirozenou nepodbízivostí postupně sbírali vyšší počet nadšených diváků, kteří si s chutí zatančili, zazpívali i zatleskali. Spojení kapely a publika bylo v těch momentech přímo učebnicové.

Druhý den byl o poznání živější než ten úvodní. Festival i přítomní diváci si na sebe zvykli, místa je v areálu dost, protože žádné návštěvnické rekordy se zatím nekonají, a velký podíl na nastalé pohodě má počasí. Není ani moc horko, ani mokro.

K nastolení zmíněné pohody přispěla hned v úvodu druhého dne stále dostatečně zábavná skupina Mig 21. Momentálně vydává nový singl Život zdá se sladký a chystá se na podzimní republikové turné.

Guatemalská zpěvačka Sara Curruchichová nabídla hudbu své země v příbězích a obrazech dotýkajících se národní kultury i historie. Brit Murdo Mitchell zase předestřel čiré písničkářství a před diváky v řádech tisíců předstoupil sám s kytarou a upřímnou uměleckou výpovědí.

Pozoruhodní byli Texasané Khruangbin. Jejich jméno vychází z thajského označení pro letadlo a oni ve své hudbě skutečně poletují. Je velmi psychedelická, spíše starší než nová, leč po chvíli posluchačsky návyková.

Turecko-nizozemský producent a dýdžej Ummet Ozcan svým vystoupením doložil, že kolem dobrého rytmu lze poskládat cokoli a udělat z toho taneční hudbu.

Tchajwanská kapela Jhen Yue Tang spojila v národních krojích i maskách svůj folklór s rockem, metalem, popem i hip hopem. Představila nadějné písně, které však vydržely být zajímavé jenom krátce. Potom už v nich začaly vadit profesní nedostatky a malá nápaditost.

Milým překvapením druhého festivalového dne naopak byla německá poprocková skupina ClockClock, která dokáže vymyslet a odehrát tak přitažlivé melodie, že by jí to mohly závidět i velké stylové hvězdy. A také Britové Tankus the Henge, kteří vycházejí z rocku, ale dávají mu kupu přídomků a dechberoucí energii smísenou s osudovým zasažením muzikou.