Článek
Na co se na koncertu můžeme těšit?
V Praze budeme v první půlce hrát Parita for Eight Voices od Caroline Shawové, což je jedno z našich nejžádanějších děl. Je to 25-30 minut dlouhý kus, který v průběhu dvou tří let složila Caroline, jež je členkou souboru.
Vyhrála s ním v roce 2013 Pulitzerovu cenu a je na našem prvním albu, které vyhrálo ve stejném roce cenu Grammy. Takže to byl dobrý rok pro oba.
Oscarový skladatel Gustavo Santaolalla: Nástroj ronroco mě dovedl na různá místa
Hudba vychází ze slov od Sol LeWitta z Wall Drawing a taky z raných amerických lidových hymnů, ze zvolání ve čtverylkách.
Je to velká oslava tance a přátelství. Hudba se zrodila z přátelství nás osmi a je to krásný extatický kus, který jsme hráli mnohokrát, ale ještě nikdy nás neunavil. Pokaždé, když se k němu vrátíme, přináší nové pocity objevování a radosti. Pokaždé jej interpretujeme novým způsobem, takže pro nás zůstává stále čerstvý a živý.
Co zazní dále?
Druhá polovina začíná dílem Leilehuy Lanzilottiové, což je havajská skladatelka. Tato skladba je výsledkem spolupráce Leilehuy a geoložky Rónadh Coxové, která odvedla velkou práci při výzkumu placeném Národní vědeckou nadací o působení vln a kamenité pláže zejména v Irsku, odkud pochází.
Požádala nás, abychom našli skladatele, který má silné vazby k oceánu a pobřeží. A my jsme narazili právě na Leilehuu, což je neobyčejně přemýšlivá unikátní tvůrkyně, skladatelka. Dali jsme se dohromady a sdíleli své výzkumy. Leilehua se svou rodinnou historií a historií svého lidu, původních obyvatel Havaje, pro nás složila skladbu o stochastickém chování vln.
V jakém je to jazyce?
Vše je v havajštině a evokuje to zvuky oceánu, zvuky, když jste na lodi, zvuky chobotnice, jež se sama plazí pískem, hry, které se na Havaji hrají po generace, po stovky let. Je to opravdu nádherný kus, který zbožňujeme hrát.
Následuje něco naprosto odlišného od Williama Brittela, také jednoho z prvních skladatelů, který psal pro Roomful of Teeth. Od té doby s ním pořád spolupracujeme, vracíme se k němu. Je úžasný. Cítí, že je součástí naší rodiny, chápe, jak pracujeme, jak fungují naše hlasy, jaké jsou naše osobnosti. Rozumí tomu lépe než skoro všichni další, se kterými jsme pracovali.
Přiblížíte tuto píseň?
Skladba se jmenuje Psychedelic, má 15, 16 minut a je na našem posledním albu Rough Magic, které letos získalo cenu Grammy. Skladba pak byla nominovaná na cenu Grammy v kategorii nejlepší současná kompozice. Je to takový horečnatý postapokalyptický sen. Je velmi surreální s mnoha jasnými barvami.
Někdy Billovu hudbu přibližujeme, že je to jako když jedete po dálnici a vedle silnice je billboard s mnoha informacemi. Děláte všechno pro to, abyste je přečetli, a o čtvrt míle dále se objeví další a vy ho zase zkoušíte přečíst a získat všechny nové informace. A pak je tu další a další a další. Taková je Billova hudba. Jako by fackovala vaše tváře novými úžasnými a bláznivými informacemi jednou po druhé.
Co vás vedlo k tomu, že používáte jen hlasy?
Roomful of Teeth založil v roce 2009 Brad Wells, který měl velký zájem o neomezený potenciál lidského hlasu. Vždy byl inspirován odlišnými zvuky, které slyšel v odlišných druzích hudby a v různých kulturách v celém světě. Chtěl proto vytvořit skupinu zpěváků a objevit hranice a posouvat je dál, pracovat se skladateli, kteří měli chuť vytvořit něco nového a čerstvého.
Ovlivnila vás nějak zpěvačka Meredith Monková a její idea rozšířené vokální techniky?
Meredith Monková je jednou z našich ikon, legenda a naše velká inspirace. Moc ji milujeme, jak její práci, tak ji samotnou jako člověka. Je to úžasná osobnost. Zkoušeli jsme s ní pracovat během let mnohokrát, jenomže ona je neuvěřitelně známá, úžasná a taky zaměstnaná osoba. Máme ji velmi rádi a máme k ní velký respekt a vděčíme jí za mnoho z toho, co děláme.
Používáte kromě hlasů i nástroje?
Někdy ano. Mnoho lidí ve skupině hrálo během života na nějaký nástroj. Takže mnohdy skladatelé napíší instrumentální part, který může být zahrán námi ve skupině. Někdy spolupracujeme s instrumentálními tělesy se smyčcovými kvartety, s orchestry, popovými skupinami i sólovými hráči. Děláme toho hodně s elektronikou a experimentálním elektronickým procesováním, které používáme naživo.
Saxofonistka Nubya Garcia před koncertem v Praze: Povzbuzuju lidi, aby se příliš nezabývali žánry
Udělali jsme toho tuny s nástroji. Máme to stejně rádi jako samotné hlasy. Když jde o plodnou a smysluplnou spolupráci, tak nezáleží na tom, o jaký nástroj, médium či uměleckou formu jde.
Věnujete se i mikrointervalové hudbě?
Měli jsme několik skladatelů, kteří pro nás napsali mikrotonální hudbu. Není to něco, co děláme pořád, ale hráli jsme si s tím. Mnoho lidí ve skupině má velkou zkušenost se zpěvem mikrotonální hudby. Hodně jsme pracovali s různými systémy ladění, třeba s čistým laděním i jiným netradičním laděním. Často to byla velká zábava, stejně jako natáhnout své uši a pochopit, jak mezi sebou mohou hlasy navzájem reagovat.
Jak důležitá pro vás byla cena Grammy?
Víte, to je těžká otázka. Hudbu nevytváříme, nehrajeme a ani ji nevydáváme na deskách, abychom získali Grammy. Děláme to, protože máme rádi umění, kvůli rozvoji vokální hudby a z naší vášně. Jestliže jsme byli takto uznáni, je to nádherné. Párkrát jsme šli na slavnostní předání. Když jsme tam šli poprvé, museli jsme večer vystoupit. To je vzrušující zážitek, je to legrační, absurdní a nádherné.
Nejskvělejší na tom je, že jsme byli v jednom sále s neuvěřitelnými umělci, cítili tu energii a podporu globální komunity umělců a tvůrců. Grammy jsou zábava, ale to není jistě důvod, proč jsme tam byli. Nejsme popové hvězdy, ale chtěli bychom jimi být, byla byla to super zábava. Minimálně finanční zábava určitě ano.