RECENZE: Vladimír Mišík v kráse civilnosti

Byl to právě Ostrouchov, kdo pár měsíců po Nočním obrazu, kdy už Mišík ze zdravotních důvodů nekoncertoval, nahrál několik písničkových nápadů, odeslal mu je a podnítil v něm touhu do nové práce.

Brzy začalo vznikat dílo, které v mnohém přirozeně navázalo na dvě předešlé spolupráce (kromě Nočního obrazu byl ještě Ostrouchov jako producent, muzikant i autor u desky Jednou tě potkám z roku 2019).

Přitom je svébytné a opět podařené. A použito k tomu nebylo žádných jiných kouzel než talentu, řemeslné zručnosti, dobrých nápadů a souznění zainteresovaných.

Při spolupráci s Ostrouchovem se Mišík trochu změnil. Smířil se s rolí zásadní hudební osobnosti, leč nenechal si ji přerůst přes hlavu, nepodlehl jí, naopak se jí odpovědně ujal. Třeba jen v tom, jak aktivně se na brilantní péči, které se jeho novým písničkám dostává, podílí.

Vteřiny, měsíce a roky je kolekce o úplné dospělosti. V písni Tak dobře, jedné z nejkrásnějších na albu, Mišík důvěryhodně interpretuje krásná slova Michaela Žantovského plná neutuchající lásky (…až svět ovládne lež a šedé stejnokroje, neřekneš víc než: tak dobře, lásko moje…).

V písni Měl jsem sen, jejíž text napsal společně se Žantovským, zpívá o tom, že namísto do nebe zamířil do pekla, v Ono to přejde, kterou otextoval Žantovský, pěje o smíření s osudem, v Žantovského Blues o nemocnici přijímá kus naděje, v Milých mozkových závitech, které otextoval spolu s Ostrouchovem, připouští výpadky paměti a takový Žantovského Metál také není zrovna písnička o mládí či středních letech.

Ve zhudebněných básních Josefa Kainara, Františka Gellnera, Jana Skácela a Jiřího Dědečka je Mišík pokorný, v jeho projevu je patrná úcta k mistrům slova.

V písni Destiláty s textem Tomáše Belka se zase s pousmáním ohlíží za tím, co bylo a co už dnes sotva změní. Výrazně slabý text na desce není.

Vteřiny, měsíce a roky je album, které při poslechu uklidňuje a mimoděk připomíná kouzlo civilní interpretace bez zásadních studiových příkras.

Jakkoli se v některých skladbách kapela Blue Shadows, která Mišíka při nahrávání spolu s dalšími hosty doprovázela, s gustem rozehraje, pokaždé ctí, že hlavním hrdinou je Mišík a ona je u toho proto, aby ho v tom podpořila.

V písních aranžérsky méně rozpažených naopak skvěle vyznívá Mišíkova folková poloha, a to i s ohledem na jeho výraz, který běhu času nijak zvlášť nepodlehl.

Skladby jsou vcelku pestré i co do stylových vlivů, zaslechnout lze přiznávky reggae, ska, blues i country. Přesto jsou takto vedle sebe soudržné a vyrovnané.

Celé album by se pak s přihlédnutím ke svému hodinovému trvání možná obešlo bez dvou tří písní, jenže už po prvním poslechu je těžké vybrat ty, které by mu nechyběly.