RECENZE: V drtivém zvuku oslavili Rammstein v Praze i narozeniny

V rámci něho zavítala do české metropole potřetí. V prvním roce vystoupila v Edenu a před dvěma lety dvakrát v Letňanech, kde předtím také zkoušela, neboť startovala postcovidovou etapu. Pro aktuální, pátou zase trochu pozměnila program, nicméně v základu nabídla vše, co na ní diváci milují.

Od prvního okamžiku to v sobotu byly především obrovské pódium evokující staré železárny, agresivní, přitom dobře čitelný zvuk, písně, jejichž texty znají i Češi zpaměti, spousta pyrotechnických i světelných efektů, černých kouřů a černých i bílých konfet.

A přestože je to penzum, které se už od Rammstein na každém jejich vystoupením očekává, servírují vše s jistotou a radostí. Proto to ani na chvíli nezavánělo stereotypem či nudou.

Když při písni Puppe na pódiu hoří obrovský kočárek s nehezkým tvorem v jeho vnitřku a při Mein Teil zpěvák Till Lindemann plamenometem ohřívá obrovský kotel, v němž se smaží klávesista Christian Lorenz, je to neopakovatelný rockově-divadelní zážitek.

Totéž platí, když po skladbě Engel zpívané na malém pódiu pouze s klavírním doprovodem dívčího dua Abélard položí členové kapely nafukovací čluny na ruce vztyčené nad hlavami diváků a doplují na nich zpět na velké pódium, přičemž kytarista Richard Kruspe po celou plavbu podepisuje karty a hází je mezi fanoušky, či když při skladbě Du hast létají ohnivé střely nad hlavami diváků.

Technický tým kapely nachystal všechna ta čísla tak, aby byla bezpečná jak pro muzikanty, tak diváky, takže se při jejich sledování nelze dobrat jiných pocitů než nadšení či obdivu.

Písničku Asche zu Asche navíc kapela hrála po jedenácti letech a Ramm 4 a Keine Lust po pěti. Největší hity Radio, Mein Teil, Dus hast nebo Ich will zazněly rovněž, stejně jako pro uvolnění hned na úvod Music for the Royal Fireworks od Georga Friderika Handela, při němž kapela sjížděla z horní části pódia, aby koncert začala, nebo remix písně Deutschland v podání kytaristy Richarda Kruspeho.

Byla to velká oslava originálního a patřičně drtivého zvuku kapely, která ve své hudbě pasovala méně zpěvnou němčinu na klíčovou položku, a stejně tak malá oslava bubeníka Christophera Schneiedera, jenž si na pódiu za aplausu diváků připil se svými spoluhráči na své sedmapadesáté narozeniny.