Článek
Je to padesát let, co tehdy v Dublinu čtrnáctiletý bubeník Larry Mullen Jr. vyvěsil na školní nástěnku inzerát, jehož prostřednictvím hledal spoluhráče do kapely. První zkouška se konala u něj v kuchyni 25. září 1976 a kromě něho dorazili zpěvák Paul Hewson (později proslul jako Bono), kytaroví bratři David (The Edge) a Richard Evansovi, baskytarista Adam Clayton a kytarista Ivan McCormick. Dali si jméno Feedback, aby o dva roky později, už ve čtyřech, došli k U2.
Oslava půlstoletí existence mohla být důvodem šestnáctou desku v pořadí nahrát. Nutno však neopomenout prostou chuť hudebníků skládat a točit nové písně i touhu změnit fakt, že se jim po roce 2009, kdy vyšlo album No Line on the Horizon, nepodařilo vydat takové, které by si řeklo o diskuzní prostor delší než pár týdnů.
Řeč je o kolekcích Songs of Innocence (2014), Songs of Experience (2017) a Songs of Surrender (2023). První dvě přinesly slušné písně, ve kterých bylo méně emocí a vzruchu než u písniček starších. Třetí nabídla nový pohled na vybrané skladby, který je však nepřekonal. Jako by nicméně skupina přijala myšlenku, že dělat staré věci nově má něco do sebe.
Letos na jaře vyšla EP Days Of Ash a Easter Lily, která v součtu vydala na plnohodnotné album. Nyní vychází deska Carnaval De Luz, jež se zprvu tváří jako druhá polovina předešlých EP. Její úvod totiž navazuje na zvuk, jímž skladba COEXIST (I Will Bless The Lord At All Times?), poslední na Easter Lily, končí.

Obal alba Carnaval De Luz
Pro vznik alb z let 2014 a 2017 si U2 přizvali na pomoc armádu producentů. Nové verze starších písní na Songs of Surrender produkoval kytarista The Edge. Letošní minialba i novinku coby producent hlídal Ir Jacknife Lee. Kapela tedy opět rezignovala na celý tým a svěřila se do rukou jednoho muže.
Při nahrávání u toho nicméně coby host a studiový inženýr byli i její bývalí producenti Brian Eno a Steve Lillywhite. Další důkaz toho, do jakých časů čtveřice při přípravě písniček hleděla.
Album Carnaval De Luz posouvá kytarové linky The Edge zpět do centra instrumentální pozornosti. Je to slyšet v punkově drzé Silencio, poctě španělské zpěvačce Rosalíi The Mirror Maker (Rosalía), na první poslech chytlavé Street Of Dreams nebo The Greatest Show On Earth, jež vznikla ve spolupráci kapely s Brianem Enem, chlapíkem, který U2 od roku 1984 pomáhal definovat hudební tvář.
Deska oslavuje život, přátelství a objevování nových zvuků v zákoutích dobře známých hudebních základů. Patrné je to v bezstarostném popu Midnight Sunshine, při poslechu hravých syntezátorů v Go (Carnaval De Luz), stadionové Superficiality nebo zmíněné Silencio. Ty všechny si stará parta slyšitelně užívá a působí v nich uvolněněji, než na počinech po albu How to Dismantle an Atomic Bomb z roku 2004.
Byť není novinka programově laděna politicky, to si kapela vybrala na jarních EP, nebyla by to ona, aby nějaké takové téma nevytáhla. „Nikdo není sám, ale nikdo o tom neví / Každý je na to sám, to vědí všichni,“ zpívá Bono ve skladbě La Reina, která působí jako shrnutí posledních dvaceti let tvorby U2.
Nejotevřenější politický vzkaz je ale v písni If the World Is at War We Better Not Be. Reaguje na globální konflikty, dezinformace i autoritářství a Bono v ní bez pádné asistence hudby přednáší s důrazem, který při takových příležitostech obvykle používá.
Skladbu Superficiality pohání baskytara Adama Claytona. Má silný melodický potenciál a nechybí jí ani Bonův falzet, který k jeho projevu prostě patří.
Poněkud unaveně naopak působí závěrečná Torn. Že nenaplňuje očekávání, která mohla být vkládána do posledního studiového nahrávání Dolly Partonové před jejím skonem, je s ohledem na situaci vcelku pochopitelné. Chybí jí ale vzrušení a odchod ze stereotypu, který nastolila hned na začátku a vleče ho až do konce.
Deska Carnaval De Luz je oslavou života kapely, která se dívá vpřed, přitom ráda připomíná časy, kdy mělo každé její album chuť pokroku.
| U2: Carnaval de Luz |
| Island, 46:42 |
| Hodnocení: 80 % |

