RECENZE: Triumf řemesla The Cure

Britové se nevypravili mimo své dosavadní pole působnosti. Z novinky jsou slyšet přiznávky starších písní i období a známý duch kapely je v ní pevně ukotven. Nabídla vše, za co ji publikum od roku 1976, kdy vznikla, milovalo stále víc a víc.

Songs of a Lost World vznikalo několik let. Je to první album, na němž hraje kytarista Reeves Gabrels, jenž se členem skupiny stal v roce 2012. Hraje na něm i klávesista Roger O’Donnell, který se v roce 2011 ke kapele vrátil po šestileté přestávce.

Autorem skladeb je zpěvák a kytarista Robert Smith. Podle něj by prý vše bylo rychlejší, kdyby neměl potíže s hledáním témat k textům. Původně totiž měla deska vyjít už v roce 2019, jenomže nápady se nedostavovaly.

Nové písně přitom klidně mohly vzniknout na konci osmdesátých let minulého století, v nichž se sound a styl staly pro kapelu na mnoho dalších let signifikantní. Mohlo by při tom docházet k vykrádání sebe sama, avšak to se neděje.

Rukopis The Cure se jen nezapouzdřil. Robert Smith ho v nových písních rozvinul, kapela jim dala lehce osvěžený zvuk, který v základu už dávno vymyslela, a ony teď okouzlují svou osobitostí. A tak přestože album trvá skoro padesát minut, při poslechu plyne bez zádrhelů a otazníků.

Úvodní Alone je pompézní kompozice, kterou otevírá syntezátorová plocha zasazená do melancholické kytary. Když po třech minutách počne Smith konečně pět, učiní to slovy: „Toto je konec každé písně, kterou zpíváme.“

Je to soundtrack pro končící den, pro pohled na zapadající slunce. Hlas dnes pětašedesátiletého Smithe v ní zní jako ve vzpomínaných osmdesátých letech, jen si možná více uvědomuje to, o čem zpívá.

Songs of a Lost World je sbírka písní o vidině konců v různých oblastech žití. Jsou to zápisky ztraceného člověka, jenž se snaží zorientovat v těžké realitě a vyrovnat se s tím, že nic netrvá věčně. Téma ztráty, izolace, pomíjivost i smrtelnost jí procházejí od začátku do konce.

Není na ní stopa agresivity či velké dravosti. Vyzařují z ní klid i neklid, podle toho, zda jsou konkrétní písně vnímány jako hluboká výpověď, anebo jen jako záměr vejít do hitparád. Obecně jsou ale The Cure výteční v psaní požehnaných melodií okořeněných jedinečným zvukem.

And Nothing Is Forever posluchače instrumentálním úvodem vmotá do svých útrob, kde už čeká Smithův naléhavý hlas. A Fragile Thing udělá totéž, jen rychleji, Warsong má napětí a ponurost každodenních půtek i bojů, All I Ever Am nádech rádiové kvality a více než desetiminutová Endsong je poháněná smutnými riffy a navzdory své zdrženlivosti vůči tradičnímu písňovému vzorci utkví v hlavě.

Songs Of A Lost World je jedno z lepších alb The Cure. Staré fanoušky kapely potěší, mladé je schopno přizvat do komunity.

Především je však triumfem řemesla a uměleckého rozkvětu, naplněným dílem kapely, která se dlouho tvářila, že už žádné nové dílo nevytvoří.