RECENZE: Thirty Seconds To Mars to mají do vesmíru daleko

Znamenitý herec, dobrý skladatel, velice slušný zpěvák ve studiu a průměrný na koncertech. Takový je Jared Leto, šéf a duše skupiny, která přišla na svět v Los Angeles v roce 1998. Nejlepší časy prožívala ve druhé polovině nultých let, zatímco v posledních rocích se trochu trápí.

Od vzrušujícího stadionového soundu se dostala k chladnější elektronice, s níž za zády už bohužel neprodukuje tak silné písně jako na předcházejících deskách. Jakkoli je loňské album It’s the End of the World but It’s a Beautiful Day ve srovnání s předcházejícím slabým počinem America (2018) uspokojivé, písně z něho za historicky nejlepšími kousky kapely zaostávají.

Podoby posledních dvou desek jako by se vtiskly do vizuálu koncertu. V porovnání se současnou rockovou zvyklostí to byla v podstatě nuda. Thirty Seconds To Mars jsou jen dva. Zpívající a občas na kytaru hrající Jared Leto a jeho bratr bubeník Shannon Leto. Na koncertech je doprovází kytarista Stevie Aiello, který se ale drží stranou.

Na obrovské scéně se bratři ztráceli. Jeden bubnoval a druhý se marně snažil pódium „zaplnit“. Nepomohlo jeho časté běhání do kruhu ani konfety vystřelené nad hlavy diváků, barevné balony poslané tamtéž, ba ani občasné ohňové efekty, které se v jednu chvíli Jared Leto pokusil zvýraznit krátkým výstupem s malým plamenometem.

Na projekci za muzikanty se nic ohromujícího nedělo. Světelné linie neustále připomínaly torzo trojúhelníku či se rovnou v trojúhelník převtělily a až při A Beautiful Lie, předposlední písni základního setu, se v projekci objevil klip.

Písničky vybrané z více alb byly zvukově natlakované a agresivní. Zásluhou práce kapely na pódiu to však nebylo, ve dvou muzikantech takový zvuk vyloudit nelze. Výraznou roli hrály hudební předtáčky a playbacky sborových refrénů, které v důsledku vytvářely dojem velkolepého stadionového soundu.

Jared Leto se při zpěvu netrápil tolik jako před šesti lety, leč přesvědčivý výkon nepodal. Intonačně to bylo chvíli lepší a chvíli horší, vypjaté pasáže, kterých je v jejich písních dost, zpíval velmi opatrně anebo to rovnou nechával na divácích v hale.

Ten, kdo si například přál slyšet jeho dechberoucí albový výkon v koncertní verzi hitu This Is War, byl zklamán, protože to Leto prostě „hodil na fanoušky“.

Thirty Seconds To Mars odehráli průměrný koncert. S trochou nadsázky lze říct, že měli-li to na Mars před začátkem vystoupení třicet sekund, po něm se jakýmkoli vesmírným metám nepřiblížili ani o chlup. Dnes to k nim mají dost daleko.