RECENZE: The Smashing Pumpkins přemohli žánrovou nevyrovnanost nasazením

Zpěvák a kytarista Billy Corgan a jeho kapela vždy působili dojmem, že jsou zatíženi přehnaným pocitem vlastní důležitosti. Nejspíš za tím byly Corganova nezastíraná sebestřednost i to, že skupina dokázala svou hudbou prozářit dobu, kdy světu kralovaly grunge a neopunk, tedy první polovinu devadesátých let. V těch časech vydala vynikající alba Siamese Dream (1993) a Mellon Collie And The Infinite Sadness (1995), díla dynamická, kytarová a promyšlená.

Rozpuk zmíněných hudebních stylů nejspíš zabránil tomu, aby byli The Smashing Pumpkins ještě úspěšnější. Každopádně vedle nejrespektovanějších rockových proudů tenkrát pochodovali se svým soundem hrdě a neochvějně, což byla pro jejich sebevědomí náležitě příjemná masáž.

V jejich sestavě se dodnes vystřídalo čtyřiadvacet muzikantů. Už jen to mohlo být důvodem, že ač Corgan vždy vládl uvnitř kapelního dění železnou rukou, inspirovalo ho ledacos včetně grunge, hard rocku, indie rocku, elektronické hudby nebo rockové opery.

Tři zakládající členy skupiny, jmenovitě Corgana, kytaristu Jamese Ihu a bubeníka Jimmyho Chamberlina, dnes v sestavě doplňují kytaristka Kiki Wong, baskytarista Jack Bates a vokalistka, kytaristka a klávesistka Katie Cole. Svědčí jim to vedle sebe dobře, což je základní podmínka k tomu, aby na pódiu působili jako silná skupina. S ohledem na osobnostní půtky, které jsou součástí historie The Smashing Pumpkins, žijí teď nejspíš v klidných časech.

Corgan stál uprostřed a zpíval tak, jak se to naučil. Nebyl vždy stoprocentně jistý a přesvědčivý, ale k dosažení šťavnaté koncertní atmosféry rozhodně přispěl. Jeho hlas byl chvíli řinčivý a pak zase zastřený, obehnán kytarovou vozbou tří nástrojů, spolehlivostí rytmické sekce a oporou v Katie Cole, jež svým pomocným zpěvem vstupovala k tomu jeho citlivě a s ambicí nejenom vytvořit dobrý dvojhlas, ale i dotáhnout jeho intonaci.

V žánrově poněkud nevyrovnaném setu vedle sebe stály pompézní písně z devadesátých let, rockoperní skladby z loňského zadumaného alba Atum: A Rock Opera in Three Acts, elektronická exkurze k desce Adore (1998), svébytná coververze písničky Zoo Station od U2 či různé zvukové dohrávky (třeba ty smyčcové v písni Disarm). Byla to dramatická písničková směs, leč měl-li to být profilový koncert kapely, pak odpovídala zadání.

A byť během něho Corgan moc nemluvil, James Iha spíš jen tak plácal a tempo vystoupení se leckdy v pauzách mezi písněmi zadrhlo, kapela vše elegantně překonala. Pomohla si k tomu nebývalým nasazením, syrovým devadesátkovým zvukem i tím, že absencí nápadité scény dala jasně najevo, že jí jde předně o hudbu, ne o podívanou.

Hodnocení: 75 %