RECENZE: Take That na pozitivní vlně. Nic víc

Pro současné členy Take That Marka Owena, Garyho Barlowa a Howarda Donalda nejspíš nebylo příjemné, když se před vystoupením v české metropoli dozvěděli, že do úplného vyprodání sálu ještě pár stovek vstupenek zbývá.

Reagovali však tím nejlepším možným způsobem. Vešli na pódium rozhodnuti, že ty, kteří dorazili, svým výkonem přesvědčí o tom, aby o jejich pódiové kondici řekli přátelům i známým a prostě jim propříště jejich vystoupení doporučili.

Ti tři už životní padesátku slavili před více roky, a tak říkat jim dnes boyband zavání ironií. Oni o to ostatně ani nestojí. Na pódiu se chovali úměrně svému věku, tedy jako zralí a náležitě zkušení muži. Neměli tendenci předstírat, že pořád ještě prožívají žhavé mládí, i když si tu a tam troufli na nějakou tu klukovinu nebo rošťácký pohled.

Tanci ale holdují stále. Není už sice divoký ani po čertech sexy, není ale ani směšný, je naopak přiměřený okolnostem. Je patrné, že ho ti tři provozovali po celou svou hudební kariéru a že si ho oblíbili. K jejich vystoupení ostatně vždycky patřil.

V proslovech mezi písničkami nešetřili postřehy, vzpomínali, pokusili se říct pár slov česky a přinesli i několik dárečků, které nakoupili v českém obchodě. Ty jako pozornost vhodili příznivcům do prvních řad.

Všechno však mělo svá pravidla, vše bylo pečlivě nacvičené. Slova, pózy, činy i kroky. Take That hýřili vstřícností a vlídností tak, jak to měli předepsané ve scénáři, navenek byli veskrze pozitivní, ale ze svého hlubšího já toho fanouškům mnoho nedali.

Koncertní set tvořily písně z mnoha minulých i nedávných časů. Vévodily mu singly, které ve své době vyšplhaly na první příčku prodejní hitparády, třeba A Million Love Songs (1992), Pray (1993), Relight My Fire (1993), Never Forget (1995), Patience (2005), Shine (2007) či These Days (2014).

Zazněla i coververze skladby How Deep Is Your Love? od skupiny Bee Gees.

Jejich interpretacím vévodily dobře sezpívané vokály tří protagonistů, kteří se v sólových partech v písničkách střídali, hudební doprovod hraný živými muzikanty, Owenova, Barlowova i Donaldova instrumentální spoluúčast, také ale nepříliš nápadité projekce, které nabízely jen animace či záběry na propriety z minulosti, nikoli pohled na členy kapely v probíhajícím čase.

Svou práci odvedli ti na pódiu profesionálně. Zvuk v hale byl solidní, přesněji záleželo na tom, z jakého místa mu diváci naslouchali. Take That rovněž dbali na svůj zevnějšek a během vystoupení měnili oblečení ve škále od černých svršků přes barevné k bílým.

Publikum bylo dobře naložené a patřičně nažhavené. Mnozí fanoušci tančili, ti na místech k sezení často stáli a pohybovali se v rytmu před svými sedačkami, a jak se blížil konec hodinu a půl dlouhého setu, nálada v hale byla lepší a lepší.

První setkání britských Take That a jejich českých příznivců nakonec proběhlo důstojně. Lze s klidem konstatovat, že teď už se obě strany znají, přesvědčily se v praxi, že být s tou druhou je docela milé, a tak jistě opouštěly halu s představou, že příště to bude ještě o kus žhavější a důvěrnější.