RECENZE: Symfonický triumf tragédie a osudu

Koncert se svými Bamberskými symfoniky věnoval Hrůša tentokrát v první polovině večera velkému tvůrci české hudby Bedřichu Smetanovi, druhou část pak jednomu z nejhranějších a nejobdivovanějších skladatelů Ludwigu van Beethovenovi. Jeho Osudová symfonie vytvořila most mezi hudebním klasicismem a romantismem.

V létě 1858 pobýval Smetana s rodinou ve švédském Göteborgu a už v červenci zde dopsal svou první velkou symfonickou báseň Richard III. op. 11. Na relativně velké ploše zhudebnil Shakespearovu tragédii o králi, který si cestu na trůn proklestil vraždami všech, kdo mu v ní překáželi. Téma velikášství a odporu k němu, souboj dobra a zla rozvíjí Smetana v příznačných motivech. Podobné téma pak o tři roky později vložil Smetana i do své třetí symfonické básně Hakon Jarl op. 16.

Tato báseň vypráví o životě norského vládce, který v 10. století bránil svou zemi jakýmikoli prostředky před příchodem křesťanů a sám v tomto boji o moc zahynul. I on prosazoval svou touhu po vládě za každou cenu, ale Smetana k němu vyjádřil i jistý obdiv.

Valdštýnův tábor op. 16 psaný krátce po Richardu III. není portrétem vojevůdce, ale líčí výraznými hudebními prostředky nespoutané veselí vojáků ve vojenském táboře na téměř tanečním půdorysu. Skladba končí fanfárami, po nichž se vojsko řadí a vyráží do bitvy.

Jakub Hrůša vypráví se svými symfoniky tyto programní skladby precizně, se smyslem pro pointu hudebních motivů, s velkým citem pro dramatičnost látky.

Dynamika se neustále proměňuje, barvy orchestru září a úžasné výkony jednotlivých členů orchestru se podřizují jednolitému celku ve strhujícím výrazu.

Beethovenova pátá symfonie c moll op. 67 zvaná Osudová z roku 1808 vznikla v době skladatelovy práce na opeře Fidelio a Klavírním koncertu G dur. Důrazné osudové téma otvírá úvodní Allegro, které se rozvíjí rozhovorem lesních rohů a orchestru, v jímavém dialogu dechů a smyčců, v dynamických poryvech a opakovaném akcentu úvodního tématu. I pomlky zde mají dějetvornou roli. Vše je strohé a účelné, jakoby vytesané.

Andante je prostou, klidnou melodií, která prochází různými obměnami, někde je zdůrazněna, jindy jako by usíná.

Scherzo otvírají kontrabasy a housle, pak se přidávají violoncella a Beethoven vytváří v živelném rytmickém tempu dramatické odbočky a neklidnou přípravu k zářivé finální větě. Ta je výrazem bouřlivě vířivého pohybu bez známky umírněnosti.

Bamberští symfonikové pod Hrůšovou taktovkou jsou neuvěřitelně jednolitým tělesem, které se skví svou někdy až éterickou paletou barev, jsou hluboce soustředěni na svůj úkol, jsou to vášniví interpreti.

A Hrůšovo plastické gesto je vede naprosto přehledně a srozumitelně, líčí nekonečnou Beethovenovu kreativitu pomocí bleskových dynamických zvratů, jásavého stříbřitého zvuku i jemných ztišených doteků. Interpretace Bamberských symfoniků v případě Smetany i Beethovena připomíná dokonale vybroušený diamant.