Článek
V prvním díle se jako sólisté představili violistka Eva Krestová a houslista Jan Fišer. Do Mozartovy skladby vstoupili spolu s orchestrem energickým a zpěvným Allegrem a už od prvních okamžiků byla patrná jejich pečlivá příprava a souznění ve všech detailech.
V přemýšlivém Andante, skladatelově vyznání zemřelé matce, vedly ušlechtile znějící sólové nástroje měkce hřejivým tónem láskyplný rozhovor. Orchestr s nimi jemně souzněl. Mozartovsky hravé Presto předvedlo sólistickou virtuozitu a dokonalou souhru.
Do Čajkovského Patetické vstoupil orchestr niternou a subtilní hrou. Ta se záhy rozvinula po dramatických epizodách nenaplněné touhy, nejistoty a zmaru do zpěvně hrané lyrické myšlenky. Hudba nabývající na síle výrazu vyústila do pianissima, symbolu usmíření.
Ve druhé větě téma bezstarostně posmutnělého valčíku, přerušeného výkřiky osudu v žestích a dřevech, znělo pod delikátními, ale účinnými gesty dirigentky jako zvuk lidského hlasu.
Precizně znějící orchestr se v plynulém proudu tónů dramaticky zvedal k výšinám, aby vzápětí utichl v bolesti.
V takřka divadelně dramatickém kontrastu rozvinula Stutzmannová z jemně nadýchaného začátku třetí věty živelné a strhující scherzo, jež orchestr zvládl v pochodově zběsilém tempu technicky a výrazově dokonale. V závěrečném tragickém epilogu dirigentka modelovala temnou, až téměř děsivou hlubinu života.
Nathalie Stutzmannová s Českou filharmonií dokázala hrou s barvami orchestru a promyšlenou dynamikou odhalit v Čajkovského díle strukturu hudebního dramatu a strhnout publikum k nadšeným ovacím.
| Česká filharmonie a Nathalie Stutzmannová |
|---|
| 11. října, Rudolfinum, Praha |
| Hodnocení: 95 % |
