RECENZE: Progresivní už Deep Purple nebudou, své hudbě ale vládnou

Během let prošla sestava skupiny několika zásadními změnami. Od roku 1993 v ní není kytarista Ritchie Blackmore, který svou hrou její sound zprvu tvaroval, chybí už i Jon Lord, excelentní klávesista, jenž bděl nad tím, aby ze zvuku kapely nezmizela nádherná hra kláves Hammond (v roce 2012 zemřel). A proběhla i řada dalších změn.

V současné sestavě je ze zakladatelů už jen bubeník Ian Paice. Vedle něho setrvává zpěvák Ian Gillan, chlapík pro zvuk skupiny vpravdě klíčový, a baskytarista Roger Glover, jenž přišel spolu s Gillanem v roce 1969. 

Na kvinteto je doplňují klávesista Don Airey a nový kytarista Simon McBride. Pro něj je před pár dny vyšlá deska =1 první nahranou s Deep Purple.

Od emise předešlé kolekce uplynuly pouhé tři roky, což svědčí o tom, že kapela, byť by už klidně mohla žít ze své bohaté minulosti a na koncertech přehrávat jen hity ze šedesátek, sedmdesátek a osmdesátek, má do práce pořád chuť. Zásadně přitom nemění svůj zvuk. Je věrná hard rocku, ctí jeho klasické stavební zvyklosti, jen s aranžemi pracuje současněji.

Album =1 není tak výrazné a nápadité jako výše jmenované nahrávky. I texty na něm jsou méně ambiciózní, spíše jsou osobní. Neruší to však požitek z hudby, která si v sobě tak nějak přirozeně uchovala poctivost a vysoký umělecký standard.

Deska obsahuje zralé hudební nápady, solidní melodie, a jak už to v případě Deep Purple bývá, výrazné individuální výkony. Je jen malou potíží, že se na ní místy objevují okamžiky, kterými už kapela ve svých písních prošla. Na třiadvacáté studiové kolekci se to může stát.

Tuhle startuje dynamická Show Me, v níž projev Iana Gillana jako by se zprvu trochu klonil k rapování. Po druhém refrénu přijde na řadu rozkošná instrumentální výměna mezi Donem Aireym a Simonem McBridem, která z písně dělá cenný hardrockový element.

U A Bit on the Side stojí za pozornost kytarové sólo, které může sice navenek působit chaoticky, ale ve skutečnosti má vycizelovanou strukturu. Agresivní zpěv Iana Gillana v písni Sharp Shooter evokuje doslova mnohé klasické skladby kapely, klávesy jí ale dávají zajímavé zvukové rozšíření.

Úvodní riff písně Portable Door připomene pasáž z Pictures of Home z alba Machine Head. Rockové postupy spojené s Deep Purple jsou slyšet i v Pictures of You. Potěší v ní však melodický refrén i to, že dílo zakončuje poněkud neobvyklá klávesová pasáž.

V Lazy Sod jsou slyšet odkazy na klasickou kapelní písničku Strange Kind of Woman z roku 1971 a závěrečná Bleeding Obvious je pevná a sebejistá, navíc v textu symbolicky uvažující o univerzálnosti životních pravd a zkušeností.

Záhadný název desky =1 symbolizuje myšlenku, že ve světě, který se stává stále složitějším, se vše díky technologiím stejně zjednodušuje do jediné podstaty. Zároveň ho lze klidně vnímat tak, že Deep Purple z první světové rockové ligy nikdy nikdo nevystrnadí.