RECENZE: Pet Shop Boys zaveleli k tanci. Bylo to jako v osmdesátkách

Pet Shop Boys, tedy zpěvák Neil Tennant a klávesista Chris Lowe, prožívali své nejslavnější časy na konci osmdesátých let a v devadesátkách. Už ve svých začátcích naskočili na diskotékovou vlnu a nikdy ji neopustili.

Podsouvá to teorii, že příjemné taneční písně skládají, nahrávají a hrají dodnes. Ty nejsilnější jsou nicméně právě ze zmíněné doby, z časů jejich největšího komerčního vzplanutí. A jelikož se probíhající turné jmenuje Dreamworld: The Greatest Hits Live, začalo mimochodem v květnu roku 2022, koncert stál na písních napsaných v těch letech.

Ze druhého kapelního alba Actually (1987) zazněly čtyři, ze čtvrtého Behaviour (1990) také, z novinky Nonetheless (2024) tři, z dalších nahrávek pak méně. Pet Shop Boys zkrátka připravili živou a mírumilovnou retro diskotéku, na které bylo možné od první do poslední chvíle tančit, a ještě si při tom broukat či rovnou zpívat hity, které přežily desetiletí.

Tennantovi dobře sloužil hlas. Má v něm pořád barvu, kterou měl už na prvních deskách. Zní překvapivě mladistvě. Nebylo tedy divu, že si s chutí uzmul podstatný kus večera pro sebe, a byť na pódiu většinou pobýval se souputníkem Lowem, bez pardonu se vzdálil jeho teatrálnímu komunikačnímu chladu a mezi písněmi vtipkoval, vzpomínal na staré časy a děkoval česky.

Několikrát se na pódiu objevila v plné sestavě i doprovodná skupina. Pokud zrovna k vidění nebyla, slyšet byla rozhodně, byť ji zrovna zakrývala obrazová stěna, na které se odehrávaly vizuální doplňky písniček.

Nejčastěji šlo o geometrické obrazce v pohybu, došlo však i na záběry ze starých časů. Ne že by Pet Shop Boys žili ze vzpomínek, z toho je podezřívat nelze. Nostalgii v hudbě i obraze ale mají rádi, alespoň na probíhajícím turné.

Jelikož už během své třiačtyřicetileté kariéry napsali mnoho písniček, občas se během večera ukázalo, jak moc se některé vzájemně podobají. Když třeba dozněla Domino Dancing (1988) a po ní následovala Dancing Star (2024), kterou kapela věnovala ruskému tanečníkovi Rudolfu Nurejevovi, vypadalo to, jako by obě psala ve stejnou hodinu.

Její zvuk byl ve vyprodaném O2 universu výborný, a tak byla škoda, že vedle pódia chyběla obrazovka, která by nabízela záběry z dění na něm. Překvapivé bylo, že při skladbě What Have I Done to Deserve This?, duetu Pet Shop Boys s britskou soulovou zpěvačkou Dusty Springfieldovou z roku 1987, který v Praze s Tennantem zpívala hráčka na klávesové nástroje Beverly Knight, obě pouliční lampy, takto pódiové kulisy, u kterých protagonisté stáli, posunovali technici ručně. U takové show to nevypadá moc roztomile, spíše jako prozrazená snaha uspořit za techniku, která by ten posun provedla elegantně.

I přesto to byl milý a profesionálně odvedený koncert kapely, která už sobě ani jiným nic dokazovat nemusí, protože se do historie populární hudby vepsala zásadně. Záhadou jen zůstává, proč se při jejím diskotékovém vystoupení ti, kteří si koupili vstupenky na místa k sezení, nepostavili a netančili. Zůstalo to na bedrech publika dole na ploše.