RECENZE: Olympic ve Foru Karlín vrátil čas

Po pozitivní zkušenosti z roku 2006 letos opět obráželi sály s programem sestaveným ve své většině z písní z alb Prázdniny na zemi (1980), Ulice (1981) a Laboratoř (1984). V nich před lety povolili otěže svých hudebních odvah, vedle rocku na ně pustili i kusy žánrové progrese (především na prvně jmenované desce), herně se labužnicky rozmáchli a vytvořili písně, z nichž některé do programu běžných koncertů patří, obecně ovšem drží dobře jako celek.

Na poslední zastávce letošního Trilogy Tour ve Foru Karlín, zároveň vůbec prvním kapelním samostatném vystoupení v tom sále, bylo pozoruhodných několik věcí.

Olympic si předně nemusel dělat hlavu s tím, že by se byl nucen nějak zvlášť vracet ke zvuku uvedených alb. Jelikož je ze staré školy a posluchač na jeho koncertech neuslyší něco, co někdo z muzikantů na pódiu fakticky nezahraje, jeho sound se s léty vlastně příliš nemění. Libuje si v tradičním zvuku rockových nástrojů, což samo o sobě vytváří atmosféru odpovídající jak soundu jeho starých alb, tak jeho současnému pojetí.

Všichni muzikanti velmi dobře ovládají své nástroje. Nebyla proto nouze o pozoruhodné hráčské okamžiky, při nichž srdce milovníka instrumentálních výkonů ovládla kladná emoce.

Kromě Jandových kytarových sól to byly třeba mistrovské pasáže hrané baskytaristou Milanem Broumem, stejně tak výkony bubeníka Martina Vajgla i klávesisty Pavla Březiny, jenž působí dojmem, že je s organismem zvaným Olympic srostlý více roků, než jak je to ve skutečnosti. Do kapely přišel v roce 2020.

Petr Janda nadto stále disponuje charakteristickým hlasem, což písním zaručuje autenticitu a jemu obdiv těch, kteří čekali, že se jeho projev po šedesáti letech na scéně výrazně unaví. I když občas zadrmolil text, barva jeho hlasu je pořád náležitě neodolatelná.

Olympic si svůj písňový výběr užíval s bezmála mladickým nadšením. Nedošlo sice na vše, co zmíněná alba ve své studiové podobě nabízejí, ale to je daň času, který je pro koncert únosný. Beztak trval více než dvě hodiny.

Přidáme-li do výčtu i chytře udělanou scénu, funkční projekce, světla i to, že se muzikanti před blokem písní z jednotlivých desek vždy převlékli do šatů, které časy vzniku kolekce evokovaly, byl to hezký zážitek.

Po desetiminutové pauze se nakonec kapela pustila do přehrávání svých slavných písní, přičemž Janda ohlásil, že si dají i ty, které mají rádi oni jako hráči a tvůrci, aby je koncert bavil ještě víc.

Ve výsledku ale stejně jedna slavná písnička střídala jinou, publikum se rozezpívalo ke slušnému sborovému výkonu, a když při Dej mi víc své lásky většina sedících diváků vstala, bylo evidentní, že večer nevnímá jako promarněný.

Kapela, která dnes zní přesně tak, jak by měla po šedesáti letech na scéně znít každá dobrá, si jen mohla dát na doprovodných projekcích ve druhé části večera záležet tak jako u první části. Jinak však chvályhodně zastavila a vrátila čas všem, kteří v sále byli. A to nikdy nikoho neurazí.