RECENZE: Olympic má tolik entuziasmu, že jím pokryl ambice

Olympic už možná dal historii českého pop rocku ty nejpodstatnější písně, možná už odehrál ty nejzásadnější koncerty a vydal nejdůležitější desky. Pořád ale píše nové skladby, točí desky a koncertuje. V takovém kvasu se docela klidně může ještě něco pozoruhodného stát.

Přijít to může už s nejnovějším albem Bombarďák. Za pár měsíců se třeba ukáže, že písnička Dřív než se setmí stojí v koncertním programu pevně vedle nehynoucích hitů. Anebo na jejím místě může být jiná, případně jiné. Nová kolekce totiž není žádný sběr lepších a horších nápadů, ale hrst opravdu dobrých písní.

Kdyby se psala sedmdesátá léta, Olympic by byla mladá kapela a její nejvěrnější fanoušci jakbysmet, Bombarďák by byla událost. Takhle je také, avšak jen ve světě těch, kterých se Olympic týká. Je jednadvacáté století a mladí posluchači, kteří svou přízní vytvářejí kulturní obraz doby, mají logicky jiné idoly.

Sympatické je, že se chce skupině pracovat dál. Na desce Bombarďák je tucet nových písniček s tradičním kapelním rukopisem. Jakmile začne Petr Janda zpívat, posluchač se základním hudebním přehledem pozná, o co kráčí. Ti znalejší si užijí kvalitu muzikantů, kteří s ohledem na své schopnosti hrají na desce možná i na půl plynu, aby jejich písničky zůstaly přehledné.

Snad si jejich autor Petr Janda a jeho textaři mohli vyzkoušet nějaký vkusný experiment, třeba mohli vymyslet nápaditý duet, možná si v některé písni mohli v první linii zazpívat Pavel Březina nebo Martin Vajgl, aby zvuk kapely dostal na chvíli další barvu.

Obecně je ale Bombarďák dobře odvedená práce čtveřice, která by se mohla konejšit tím, že už dosáhla všeho dobrého, leč pořád něco vymýšlí, protože u ní nad ambicemi vítězí entuziasmus.