RECENZE: Nick Cave je mistr ve vytváření spojení s diváky

Cave a jeho kapela přijeli propagovat především své srpnové album Wild God, osmnácté v jejich diskografii. Tři skladby se před prázdninami ucházely o to, aby podle nich bylo pojmenováno. Conversion je ale prý příliš náboženská, Joy moc evokuje stav radosti, a tak zvítězila Wild God. Nejvíce údajně reprezentuje okamžiky, kdy písně vznikají z utrpení, ale interpretovány jsou ve stavu zcela opačném.

Přesně takový Nick Cave v současné době je. Když tvoří, propadá se do smutku a mizerných stavů. Když nahrává a koncertuje, je šťastný. V největší české hale se na pódiu dokonce několikrát mile usmál a pro fanynku v prvních řadách vytvořil z prstů srdce.

Na scéně se někdy dostával do až extatických stavů. S lehkostí přitom zvládal své pěvecké party, které v řadě momentů ještě posilovali čtyři vokalisté vyzdvihující některé pasáže až do andělských výšin. Jejich zpěv ten Caveův rozjasnil a povýšil.

Jeho projev je obecně blízký šansonovému zpívání. Má v sobě pořádnou dávku herectví, v čemž je poměrně uvěřitelný. Valnou většinu svých písní totiž nemůže zpívat bez náležitého vložení se do nich, do jejich nálady či textů. Díky hereckému vkladu to ale pro něj není potíž, je stále intenzivní a přesvědčivý.

Stylově je tvorba Nicka Cavea a The Bad Seeds nelehko zařaditelná. Využívá více žánrových prvků, od gotického rocku přes art rock k punk rocku, nikdy se ale nepodbízí. Skladby nejsou snadno zapamatovatelné, dokonce jako by se tomu vzpíraly, vždyť jejich nejsilnější stránkou je atmosféra, nikoli melodie.

Cave je ale umí naučit své publikum milovat, k čemuž mu kromě zmíněného herectví slouží i v čase vyzpívaná pozice důvěryhodné umělecké osobnosti s obrovským charismatem. Miluje třeba koncertní kontakt s prvními řadami diváků. Pokud tedy zrovna neseděl u klavíru, byl většinou na kraji pódia, na dosah rukou fanoušků. Rád se jich dotýkal a některým lidem se ještě v té sounáležitosti podepisoval do památníků.

Byl v těch chvílích otevřený a zranitelný, ale nikdo z návštěvníků se ho nedovolil ani dotknout nebo ho třeba jenom zatahat za nohavici, jak se to dělá u popových a rockových hvězd, když se dobře nakloní.

Dění určoval on. Když někoho chytil za ruku, bylo to jeho rozhodnutí, když někomu vložil do dlaně mikrofon a kousek vedle vytvářel s rukama zakleslýma do sebe taneční kreaci, bylo to stejné. A ten, kdo držel mikrofon, se ani nehnul, nevzdálil a do mikrofonu nepronesl ani slovo. V přítomnosti charismatického Australana by si to nedovolil. A snad ho to ani nenapadlo.

Nick Cave And The Bad Seeds proměnili O2 arenu v pestrý emocionální svět. Skladba O Children měla kouzlo melancholie, Jubilee Street naopak uvolnila energii kapely a nabídla jeden z nejvýbušnějších okamžiků večera, písnička Tupelo, jedna z nejtemnějších a nejintenzivnějších v programu, rozhoupala těla v davu, I Need You zase jen za souznění zpěvu a hry na klavír přinesla absolutní uklidnění a třeba Red Right Hand ve vyprodané hale rozezpívala téměř všechny diváky.

Cave potvrdil, že je nejen mimořádným umělcem, ale též mistrem ve vytváření hlubokého spojení se svým publikem. Dal mu dynamický koncert, který se proplétal v náladách a vytvářel mezi všemi v hale intenzivní propojení.