RECENZE: Nialla Horana převálcovaly jeho holky

Nikdo už mu členství ve One Direction nevezme. Tvůrci jejich písní přitom kradli nápady z toho nejlepšího v historii popu i rocku a na slátaniny z nich lovili fanoušky. Po šesti letech šel však celý projekt k ledu a mladíci se vydali do světa po svých. Na cestu si přibalili minulost, aby na ni jejich příznivci nezapomněli.

Fanoušci One Direction stále tvoří velkou část návštěvníků koncertů svých osiřelých chlapců, což koneckonců v Praze potvrdil okamžik, kdy jedinou skladbu od One Direction v programu (Stockholm Syndrome) přivítali jásotem násobným v porovnání se svými ostatními ten večer provedenými projevy radosti. Je to ale jen zajímavost, protože Horan si na nedostatek masivní podpory opravdu stěžovat nemohl.

Už jen z krátkého pohledu na příchozí diváky bylo v pražské hale Fortuna na holešovickém výstavišti patrné, že převažují dívky. Odhadem jich bylo osmdesát procent, z toho značná část přijela ze zahraničí, často rovnou z Horanova rodného Irska. Nad hlavami některé mávaly národními vlaječkami, oblečení mnohých z nich bylo často zelené, což je barva ostrova, a na svršcích měly vepsané různé návodné slogany. Všichni fanoušci v hale byli ve skvělé kondici a náladě.

Patnáct minut před začátkem koncertu začaly znít z reproduktorů slavné hity ze sedmdesátých a osmdesátých let minulého století, mimo jiné od skupiny ABBA nebo Queen. Holky znaly jejich texty slovo od slova, zpívaly je nahlas a přitom teatrálně přehrávaly gesta korespondující s obsahem slov.

Již v těch chvílích se publikum se vstupenkami na místa k sezení postavilo a na Horanův koncert tak zůstalo. Těžko říct, jestli se to počítá do teorie o tom, že když sedící diváctvo s první písničkou vstane, koncert bude dobrý. Lidi přiměly ke stoupnutí staré hity, a Horanův koncert tak dobrý nebyl.

Na pódiu přesto působil sebevědomě. Nerozhodilo ho, když mu nevyšel úvod písně či když před skladbou The Show nervózně čekal, až začne hrát klavír (a on nezačal), protože věděl o stoprocentní náklonnosti každého, kdo si na jeho set koupil vstupenku. Jeho pěvecký výkon byl solidní, do pomyslného nadprůměru se ale nedostal, protože výrazově není nijak zvlášť osobitý.

Největší slabinou však byl matný repertoár. Na jednu v popovém kontextu povedenou písničku (Black And White, Heaven, Slow Hands) připadly tři až čtyři průměrné, fakticky respektované jenom proto, že měly rytmus, do kterého se dobře tleskalo či tančilo.

Jako by přišly na svět jenom proto, aby zaplnily vydaná alba. A přestože je loňské The Show nejzdařilejší ze všech Horanových tří, jako by se nemohl vymanit z pokušení pořád se ve svých písních (kterých je spoluautorem) někomu či něčemu podobat. Tím pádem je ovšem těžké hledat v nich nějaký cejch originality. A přesně v tom je Horanův repertoár méně záživný, než by se na popové písničky slušelo.

A tak v neděli večer byly nejlepší všechny holky pod pódiem, jež každou hlásku, kterou irský zpěvák vypustil ze svých úst, doprovázely souhlasným jásotem, připravily si pro něj papíry se vzkazy o tom, co mají na srdci a co k němu cítí, a odzpívaly a odtančily hodinu a půl trvající koncert poctivě a bezpodmínečně. Ty holky, pro které byla návštěva akce životní událostí.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Flicker - Niall Horan, The Show - Niall Horan, Heartbreak Weather - Niall Horan