RECENZE: Nagano nabídl jiného Wagnera

Zvuk byl mnohem měkčí a méně břeskný, což platilo jak u kontrabasů a cell, tak u dřev. Větší prostor tak měli pěvci, kteří uplatňovali celou řadu technik a jejichž projev byl v parlandu až divadelní.

Nemuseli bojovat s orchestrem, aby se prosadili, byť obsazení bylo, jak požadoval skladatel, rozšířeno a ve vypjatých okamžicích orchestr bouřil, jak bývá u Wagnera zvykem. Bylo jim rozumět doslova každé slovo.

Díky pojetí nebyl Wagnerův Siegfried jen hrdinským eposem, ale nabízel i odlišné polohy, které byly místy vysloveně divadelní, jako při hádkách hlavního hrdiny se skřetem Mimem. Nastudování nepotlačilo ani vtipný moment, kdy se Siegfried marně pokoušel napodobit zpěv lesního ptáčka.

Siegfried rozhodně není hudbou, která podněcuje k útoku na Polsko. Nastudování ukázalo, jak bohatý je Wagnerův svět. Siegfried potvrdil, že podobně jako u jiných velkých děl minulosti, jako je Goethův Faust, Shakespearovy tragédie nebo Dantova Božská komedie, je mnohovrstevnatý a nabízí více vysvětlení.

Je to hrdinská sága, která by mohla klidně oslovovat milovníky fantasy nebo her na hrdiny. Siegfried, který nezná strach, si to postupně vyřídí se všemi protivníky, současně se však učí chápat situaci. Je to především iniciační příběh, kdy se dospívající mladý hrdina vzepře stávajícímu řádu světa, který touží změnit.

Současně však začíná chápat, že je nástrojem jiných, zejména Mimeho, který se chce zmocnit prstenu, s jehož pomocí se vládne světu, i zlata, které shromáždil v ohromného hadovitého nebo červovitého draka proměněný obr Fafner. Vítězí, protože nezná strach, ale nakonec v sobě objeví lásku k zakleté Brünnhildě.

Operu a celou tetralogii Prsten Nibelungův lze vykládat jako marxistické svržení starého světa, reprezentovaného bohy ztrácejícími síly, jejichž doby končí. Lze ho nahlížet i jako obraz kapitalismu zotročujícího lidi prací v továrnách a ničícího neexistující zlatou dobu harmonie s přírodou, podnikání, jehož cílem je bezúčelně vytvářet další zisk a hromadit bohatství.

Siegfriedova síla a schopnost rozmetat starý svět i antisemitské výrazy, jimiž častoval v rámci své vzpoury skřeta Mimeho, imponovaly Adolfu Hitlerovi, aniž by si uvědomoval, že on manipuluje s mladými lidmi, třeba těmi nabíranými do Hitlerjugend, stejně jako Mime se Siegfriedem.

Kdyby nebyl Wagner oblíbený u nacistických špiček, mohli by si Siegfrieda stejně dobře přivlastnit komunističtí kulturtrégři, protože svrhl staré bohy a vybojoval šťastný nový svět a končí radostně.

Všechny tyto interpretace jsou však zjednodušující, protože výjimečné dílo, a tím komplexní Ring, v němž se snoubí ve své době revoluční hudba směřující k atonalitě se silným příběhem, nesporně je, má vždy více vrstev.

Je dobře, že Nagano a ředitel Drážďanských hudebních slavností Jan Vogler přistoupili k uvádění Wagnerových děl na repliky dobových nástrojů, i když to ubralo na pompéznosti zvuku, který tak fascinuje autory hudby k hollywoodským velkofilmům, že se jím v lepším případě inspirují, v horším ho vykrádají.

K vynikajícímu dojmu přispěli nejen muzikanti, kteří skvěle zvládali hru na dobové nástroje, ale i kvalitní pěvci. Výborný byl až frackovitě pojatý Siegfried belgického barytonisty Thomase Blondelleho i Poutník (Wotan) intonačně precizního basbarytonisty Dereka Waltona.

Mime Christina Elsnera byl úlisný, ale v hádkách se trochu ztrácel vedle Siegfrieda. Radostný závěr, kde se Wagner vrací k tradici operního zpěvu nad složitými akordy, prozářila švédská sopranistka Åsa Jägerová v roli Brünnhildy.

Je skvělé, že se toto nastudování objevilo v Praze, jíž dodalo na významu, protože právě ve Státní opeře mělo premiéru. Umožnilo slyšet výjimečné dílo v netradičním nastudování a výtečném podání. Osobně mám jen výhradu k pojetí dětského zpěvu ptáčka, i když věřím, že dobově to tak bylo. Dětský hlas však do hudby úplně nezapadl.