RECENZE: Mother Mother si v Praze prošlapali cestu k velkému finále

V půli února vydané album Grief Chapter je již deváté studiové v její diskografii. Jeho přijetí bylo více než vlídné, jeho poslech byl dobrou přípravou na koncert. Kvality, které v sobě má, jsou totiž Mother Mother schopni bez potíží přetavit v energickou živou seanci, která provokuje, dráždí a strhává k pohybové reakci.

Mother Mother nemají takový hitový potenciál, jakým disponují třeba zmínění Imagine Dragons. Jejich kouzlo je vytvořené z osobitých melodických linek, v nichž nekalkulují, nýbrž jsou plodem jejich autorské živelnosti.

Pravda, písničky Hayloft, The Matrix nebo Verbatim mají výrazný melodický motiv, ovšem ten kapela ještě takříkajíc prodlužuje, neboť se nehodlá spokojit s tím, že by měl být v písních osiřelý. Nenechá tak fanouška ponořit se do něj, nýbrž ho různě obchází a proměňuje. Její hravost se pak projevuje i v aranžích, které občas překvapí, a rovněž ve vokálních linkách.

Jakkoli je Ryan Guldemond šéf, jenž obhospodařuje hru na kytaru, hlavní zpěv i průvodní slovo, jeho sestra Molly Guldemondová a Jasmin Parkinová jsou dívky s darem naskládat své hlasy k tomu jeho s citem tak, aby vzniklo náramné souznění. Okamžiky, kdy se sálem rozeznělo a kdy všichni tři přesvědčovali publikum, jak dobré je mít na takové věci talent, patřily v neděli večer k těm nejkrásnějším.

Repertoár Mother Mother vyrovnaný nemají. Většina skladeb měla drajv i nosné nápady, doplňovaly je ale i takové, které je ve větší míře postrádaly a výsledky výše zmíněné autorské hravosti v nich byly až moc rozkouskované a nastavované. Akustický začátek druhé poloviny koncertu jeho spád také zpomalil, tím spíš, když se Guldemond rozhodl na pódiu více hovořit.

Tak jako všechny kapely světa, i Mother Mother zařadili ale na konec vystoupení písně, o nichž jsou přesvědčeni, že je jejich fanoušci milují ze všech nejvíc. A jako u všech kapel světa i v jejich případě díky tomu koncert vygradoval až k okamžiku, kdy už bylo publikum na muzikanty na dotek napojené a sálem se rozléhal souzvuk několika stovek hlasů.

Ku cti budiž kapele přičteno, že tak velkolepého finále dosáhla bez rafinovaných světelných efektů a vizuální podoby scény. Ta se totiž během večera nejčastěji nacházela v přítmí a žlutá či oranžová světla ji jen tak atakovala záblesky.