RECENZE: Michal Prokop a Framus Five rok poté, svěží i noví

Na pódiu ve vyprodaném sále pak řekl, o čem v úctě k zesnulým, jejich rodinám, příbuzným i přátelům vážně uvažoval. Rozhodl se prý ale s kapelou hrát, protože nechtěl, aby nějaký šílenec bral těm, kteří se ve Foru Karlín sešli, koření života.

Letos loňskou událost připomněl s vírou, že se ve svátečních dnech u nás nic podobného nebude opakovat. Vrátil se k ní pak ještě jednou. Po vystoupení svého hosta, slovenského herce a zpěváka Milana Kňažka se skupinou, pozval do svých Framus Five jejího baskytaristu Mariana Zimu, aby si s nimi zahrál novou písničku Vyrovnání.

Text k ní mu Zima, ač Slovák, tak český, zaslal před delším časem. Prokop prý dlouho nevěděl, co s ním, ale po střelbě na fakultě se rozhodl ho využít. Hudbu k písničce nakonec napsal kapelní hráč na klávesy Andy Čermák a výsledek byl v sobotu večer uveden jako jedna z ochutnávek z nového alba. Jeho nahrávání prý skončilo minulý pátek, na trh se dostane příští rok.

Mimochodem právě Čermák byl představen jako autor nových písní vícekrát. Tento služebně mladší člen Framusu Five mu přinesl mladistvou jiskru i vzhled, hlavně však autorský talent. Z novinek, které ten večer zazněly, bylo patrné, že přes generační rozdíl velice dobře vnímá Prokopův hudební ponor.

Objektivně vzato byly všechny písničky z chystané desky přinejmenším zajímavé, duchaplné a pro Prokopa a Framus Five i dostatečně charakteristické. Povšechně to byla ta nejlepší pobídka k tomu se na novou kolekci těšit.

Framus Five je kapela, která hýří profesní kvalitou na všech postech, přičemž umí s citem ke svým bluesovým kořenům aranžovat a na pódiu poté hrát písničky ze svých starších i budoucího alb tak, že v nich není jen nostalgie, nýbrž svěží nadčasovost.

Prokop má pořád náležitě pevný a šťavnatý hlas, což prezentoval nejenom ve starších skladbách, v nichž se naživo blížil svým výkonům z alb, ale třeba i v coververzi písničky Boom Boom, kterou vydal a proslavil americký bluesman John Lee Hooker v roce 1962.

Jejím finále, stejně jako v případě několika dalších písniček, bylo v sobotu večer v opět vyprodaném Foru Karlín několik za sebou seřazených sól, která připomněla dobu, kdy skvělí hráči na pódiu ohromovali svým umem a nikdo se nečertil kvůli tomu, že to není moderní.

Méně kapele slušely chvíle, kdy si někteří členové pomáhali v písních nahlížením do notových či textových záznamů, což nastalo především v okamžiku, kdy došlo na novinky. Tak vynikající osobnosti by to potřebovat neměly.

Kromě Milana Kňažka, jehož šanson byl tradiční, ale nenadchnul, se ještě v Prokopově písni a krátkém akustickém setu jako host představil Michal Skořepa se svou kapelou Pan Lynx. Jejich hudba v porovnání s tou framusovskou voněla po jiné době, ovšem opentlená zajímavým zpěvem Skořepy i dobrými hráčskými výkony byla sympatickým osvěžením už tak náležitě příjemného večera.