RECENZE: Lukáš Vondráček jako básník klavíru

Brahmsův Koncert č. 1 d moll pro klavír a orchestr v polovině 19. století vytvořil novou podobu žánru jako mohutný symfonický tok s účastí sólového nástroje bez zásadních virtuózních momentů.

Vášnivý orchestrální úvod otevřel prostor pro citově vroucný vstup Vondráčkova klavíru. Svůj dialog s orchestrem, který po celou dobu rozsáhlého díla souzněl se sólistou, vedl Vondráček jako niterně křehkou řeč chvílemi se měnící v bouřlivé, interpretačně náročné úseky.

Na stejné vlně s Braunerem volil v pomalejším tempu uvážlivě a pečlivě artikulovaný způsob vyprávění, ve kterém měla každá nota své místo a jeho nepopiratelná virtuozita se podřizovala celkovému vyznění díla.

Básníkem se stal ve druhé větě věnované zemřelému Brahmsovu příteli Robertu Schumannovi, kdy se jeho hra jevila jako citově hluboké vyznání.

Pátá symfonie Bohuslava Martinů, zřídka uváděná na koncertní pódia, vznikla krátce po konci druhé světové války a je dedikovaná České filharmonii. Tomáš Brauner je velkým příznivcem skladatelovy hudby a Pražské symfoniky na její interpretaci pečlivě připravil.

Byla to skvělá ukázka jeho technické, rytmické, tempové i výrazové práce. Ta v první, dramaticky kontrastní větě spočívala v synkopickém charakteru hudby, v Larghettu druhé věty na ostinátních rytmech připomínajících Stravinského a ve třetí větě po lyricky rozvlněném tématu, připomínajícím vzdálenou vzpomínku, se hudba měnila ve strhující, energií nabitý proud zakončený neklidnou kodou.

Působivé byly vstupy flétny a houslí ve druhé části této mistrovské kompozice. Večer byl nadšeně přijat pražským publikem.