RECENZE: Lenny Kravitz dál šlape do minulosti

Kde se v čerstvě šedesátiletém muži vzala, je samozřejmě otázka. Výsledkem je nicméně dílo, které je průletem jeho kariérou pečlivě budovanou od první desky Let Love Rule (1989). Základy písniček Bundle of Joy a Heaven dokonce vymyslel již na střední škole.

V říjnu roku 2020 vyšla jeho autobiografická kniha Let Love Rule, která se záhy stala bestsellerem listu New York Times. Kravitz v ní prozkoumává svůj život, zvláště dobu před vydáním debutu. Dostal se při tom ke všem obdobím, která jej formovala. Album Blue Electric Light by klidně mohl být ke knize soundtrack.

Patrná je na něm inspirace rockovou hudbou, zejména počátku sedmdesátých a poloviny devadesátých let (v některých chvílích jako by vzýval Led Zeppelin a Pearl Jam). V písních je rovněž výrazný podíl r’n’b, funku i elektroniky. To vše jsou jeho letité zbraně, a když připočteme příjemný pěvecký projev, máme co do činění s očekávaným albem Lennyho Kravitze. Kvalitním, leč bez zásadního překvapení.

Otvírá je funkem inspirovaná It’s Just Another Fine Day (In This Universe of Love). Evokuje rukopis desky 5 (1988) a nastoluje uvolněnou retro atmosféru. Singlová TK421 je též ukotvená v osmdesátých letech, možná je jen moc dlouhá.

Honey je klasickou hymnou lásky tak, jak je Kravitz umí, Paralyzed si nese metalovou táhlost a ponurost a Human je nejsympatičtější kousek desky, přívětivá, zpěvná, odhalující „to sexy“ v Kravitzově hlase.

Je v ní i odkaz na rukopis Prince, již zesnulého amerického hudebníka, s nímž bývá Kravitz srovnáván. Jejich uměleckou blízkost koneckonců dokladují i písničky Let It Ride, Stuck in the Middle, Spirit In My Heart a Blue Electric Light.

Bundle of Joy a Heaven jsou v kontextu celku synthpopovými experimenty. Pro zpestření desky je to přínosné, celkově jsou to ale jen střípky do mozaiky, které jí nic vzrušujícího nedávají. Ani jedna z nich není tak silná, aby v důsledku bylo jedno, že se Kravitz pořád vrací do minulosti.

Vezmeme-li v potaz, že v textech jsou většinou probírané láska a vztahy, vede to k závěru, že Kravitz odvedl kvalitní a poctivou práci, kterou, žel, neoživil byť jen drobným pokusem být alespoň trochu nový.

Blue Electric Light není deska, ke které se bude člověk přirozeně vracet. Když si ji ale pustí, rozhodně mu náladu nezkazí. Ani hudební vkus.