RECENZE: Kollerovo a Müllerovo zpracování Krylových písní přesvědčilo

Přebírat Krylovy písně, o což se v posledních letech pokoušela řada tuzemských interpretů od Anety Langerové přes Divokýho Billa až po Daniela Landu, není snadné. Zejména starší lidé si je pamatují v nezaměnitelném podání samotného autora jen s akustickou kytarou.

Aranžmá covery mnohdy zbavilo původní naléhavosti, vytratila se dynamika a bicí je svázaly. To se trochu ukázalo i v případě některých písní zpracovaných Richardem Müllerem. Jeho komorní trochu smooth jazzové pojetí jim obrousilo hrany.

Ovšem hned v první písni Důchodce mne zamrazilo. Ve sloce jsem měl chvíli pocit, jako bych slyšel Kryla. Müller se opakovaně dokázal ve slokách v řidších aranžích trefit do Krylovy polohy.

Podobný pocit vyvolávala i Nevidomá dívka, nezapomenutelný Bratříček, a zejména velmi působivá Ukolébavka z roku 1989, kterou věnoval synovi s tím, aby se text nikdy nenaplnil. Končí slovy „recepis na lhaní dají ti na hraní/a nález bude ztráta, kompromis/z života zbude ti samota a budeš jako táta“.

V refrénech se Müllerův hlas občas ztrácel v gradující hudbě. Možná by mu pomohlo, kdyby ho podpořil sbor. Melodii v něm sice přebíral saxofon, ale to nakonec působilo jako klišé z pop jazzu.

To jsou však jen drobné výhrady, které nic moc nemění na výtečném dojmu. I Müller se pokoušel dát některým písním, jako byl Strejček strach a teta Obava nebo Král a klaun nový háv trochu v duchu Dylanova elektrického bandu.

Ovšem Lásko! s dominantním vojenským virblem ukázala, že jde dát Krylovým písním nový háv, který jejich sílu ještě umocní. Z této písně mrazilo, protože kvůli konfliktu na Ukrajině nabyla na nepříjemné aktuálnosti.

Jestliže se Müller většinou pokoušel ctít původní pojetí písní, Koller je spíše používal jako odrazový můstek a rozvíjel je. Hned v úvodní Pietě, kterou zpíval jen s akustickou kytarou, však ukázal, že je umí podat v duchu autora, sám je hrával u ohně, byť má jiný témbr hlasu.

Motivy rozvíjela kapela a dostávala se až do oblastí ryze soudobého (post) rocku, což ukázal závěr známé protiokupační písně Tak vás tu máme, kde kapela využila elektroniku.

Dobře posunout písně se mu podařilo nejen u těch méně známých, kde člověk nemá pod kůží zarytý originál, ale i u těch notoricky známých, jako jsou Píseň neznámého vojína nebo Podivná ruleta.

Pasážové revoltě, kde se Kryl trefoval do svých vrstevníků, co mají „na klopě placku jak psí známku, znak příslušnosti k stádu“ a pro něž je „vůl titul kamaráda“, která na aktuálnosti moc netratila, dodala elektrická verze na působivosti. Lépe zdůraznila význam textu, končícího krutým veršem: „ne nejsme na kolenou - ryjeme držkou v zemi“.

Puristé mohou namítat, že Koller zašel až moc daleko. I já bych se obešel bez mňoukavého sóla na syntezátor a španělských vyhrávek kytary, ale má-li píseň žít, nelze ji petrifikovat. To Koller dobře chápe.

Fanoušci folkového Dylana taky v červenci 1965 na festivalu v Newportu pískali, když ho poprvé doprovázel Al Kooper a Blues Band Paula Butterfielda, ale záhy se elektrické verze Dylanových písní zažily.

Koller však chápal, že je občas prostota potřeba, což krásně ukázala slovensky zpívaná píseň Od Čadca k Dunaju předjímající rozdělení republiky, jen kytaru v ní nahradil klavír.

Škoda jen že oba hlavní protagonisté se spolu na pódiu podělili jen o Anděla a nezazpívali spolu více písní. To však jsou jen drobné pihy na kráse večera, který ukázal, že Krylovy písně snesou nová aranžmá, aniž by se z nich vytratilo původní poselství a nebyly připravené o plasticitu a mnohovrstevnatost.

Karavana mraků není jen dark country westernový příběh, ale parabola tehdejší společnosti. I nyní nese varovné poselství, že městu mohou vládnout šerif i soudce, gangsteři oba řádně zvolení.