RECENZE: Klid a mír Billa Wymana, bývalého člena Rolling Stones

„Nehraju každý den, ale někdy prostě uvidím kytaru v rohu místnosti, zvednu ji, abych si zahrál, a přitom do sebe věci zapadnou,“ vysvětlil vznik desky Bill Wyman, jehož rodné jméno je William George Perks.

Natočil ji s věrnými spoluhráči ve svém domácím studiu. Pět z tuctu písní na ni napsal či se na nich podílel. A sáhl i po několika coververzích, třeba Thunder on the Mountain od amerického písničkáře Boba Dylana, Light Rain od amerického bluesmana Taje Mahala či Ain’t Hurtin’ Nobody od zesnulého amerického countryového hudebníka Johna Prinea.

Wyman se kdysi naučil dobře hrát na violoncello a vibrafon, s elektrickými varhany dokonce experimentoval dřív, než se na trhu uvelebily syntezátory. Tyto dovednosti však na Drive My Car nepoužil. Je to v zásadě jednoduchá, přímočará a čistá deska.

Místy zní dokonce až uniformně a poměrně staromódně. Bez ohledu na to, jestli zrovna hraje skladba Wymanova nebo vypůjčená, nelze se zbavit pocitu, že je to stále tatáž písnička.

Sedmaosmdesátiletý hudebník přistupuje k interpretaci uvolněně a konvenčně. Krása rhythm’n’blues v jeho podání je ale právě v jednoduchosti. Velké zvukové či interpretační rozdíly mezi písněmi nejsou, je to nicméně přesně ta nahrávka, kterou si pustíte na dlouhé cestě autem. Sálá z ní klid a mír.

Wyman se na ní prezentuje ve zvláštním tichém stylu, je zdrženlivý a pokorný. Vytvořil nevtíravou reminiscenci na tradiční bluesové řemeslo.