RECENZE: Kabát rozdal karty a vytahoval trumfy

Teplická pětice si již drahně let libuje v koncertech na velkých a k tomu vizuálně, světelně i zvukově vyšňořených pódiích. Je to tak i letos.

Obrovskou scénu s molem, v jehož přední části byl rozšířený prostor coby malé pódium, ponořila od zadních ochozů víc do haly. To jí umožnilo netradičně naplnit místa k sezení za pódiem, leč vzalo jí to prostor pro stání.

Tato volba jistě budí pozornost neotřelostí. Méně radosti však dopřává těm, kteří si chtějí koncert užívat rovnou před pódiem a zachovávat po celou dobu vystoupení oční kontakt s muzikanty.

Zpěvák Josef Vojtek, kytaristé Ota Váňa a Tomáš Krulich a baskytarista Milan Špalek byli často v pohybu, leckdy každý na jiném místě. Protože to ale jistě bylo fyzicky nesnadné, nepobíhali pořád, a tak se příchozí museli ve svých nárocích na blízká setkávání s nimi uskromnit. Jistotou pro ně byl jen bubeník Radek Hurčík, který měl svou pozici danou.

Malou scénu v přední části mola kapela využila při písních V pekle sudy válej, Bruce Willis, Starej bar a Stará Lou. Nepřevedla je ale do mírnější či akustické podoby, jak by se od pobytu v menším prostoru dalo očekávat, leč zahrála a zapěla je s takovou intenzitou jako jindy. Jen na jiném místě.

Členové kapely a její tým pro svá vystoupení vždy vymýšlejí vizuální novoty. Nejen proto, že je dobré věrné diváky překvapovat, ale i kvůli tomu, že si jich při dokonalé funkčnosti s evidentním nadšením užívali i oni.

Moc šancí ale tentokrát nedostaly projekce, těmi se šetřilo. Zato světla hrála všemi barvami, vzduch ohřívaly zážehy ohňů, k zemi padaly konfety, a když bylo třeba, ke stropu stoupala pára.

Program tvořilo šestadvacet písniček. Úvod obstarala řízná Brousíme nože, kterou Kabát před lety věnoval českým hokejistům. Finále pak přídavková trojka Banditi di Praga, Pohoda a Kdoví jestli.

Mezi začátkem a koncem koncertu zazněly písně prověřené časem i generacemi fanoušků (Burlaci, Na sever, Malá dáma, Bára, Go satane go, Šaman a další), letmá připomínka posledního alba El Presidento, které je dva roky staré (Rumcajs miloval Manku) i skladby, v nichž se hlavní pěvecké linky ujal baskytarista Milan Špalek (Houby magický, Valkýra).

Mix to byl pestrý a fanouškovsky přitažlivý, což o to. Jen v něm mohlo být více prostoru pro ty z poslední desky.

Své písně Kabát publiku nabízel nejenom s přirozeným rockovým nasazením a zaujetím, ale také pořádně nahlas. Dokonce tak nahlas, že na některých místech v hale se občas do bouřlivého náporu kytar a rytmiky až příliš nořily pěvecké linky. Povšechně byl ale zvuk koncertu kvalitní a patřičný.

Byl to agresivní rockový set, který diváci přijali s nadšením a gustem. A bylo jedno, zda šlo o ty, kteří už ve svém životě slyšeli spoustu hudby, zástupce generace mladší, která ctí kvalitní řemeslo i tvůrčí talent, nebo ještě mladší, z níž pro mnohé představuje Kabát nenásilné spojení s hudbou dříve narozených a pro jiné je třeba pobídkou k cestě od snu chopit se kytary a hrát až k této realitě.

V O2 areně nikdo nikomu nepřekážel a hudba Kabátu přítomné spojovala. Vždyť na jednom koncertu se vždycky sejdou ti, kteří mají stejný vkus.