RECENZE: Janáčkovo dílo pojaté dvěma rozdílnými způsoby

Režisérka a šéfka souboru opery Moravského divadla v Olomouci Veronika Kos Loulová se k inscenaci Její pastorkyně (uváděné jako Jenůfa) spojila s organizací Úsměv mámy, jež sdružuje ženy trpící psychickými problémy v období těhotenství a po porodu. Zvolila kratší první verzi Janáčkovy opery z roku 1904, kterou ale ještě okleštila dalšími škrty.

Ani to jí ale nepomohlo k čitelné deklaraci tématu inscenace, už proto, že příběh Jenůfy se s problémy žen z Úsměvu mámy těžce míjí. A tak vedle sebe stojí celkem nenápaditě zinscenovaná opera, do níž jsou násilně vkládány texty a postavy, jež s ní nijak nesouvisejí.

Když bezprostředně po Janáčkově nádherné hudbě zazní v závěru aktivistická popová písnička kapely Viah, je to jen příznačná tečka za naprostým nepochopením a znásilněním Janáčkova díla.

Zcela jinak přistoupil německý režisér Claus Guth k inscenaci Janáčkovy Věci Makropulos, jež se v podání berlínské Státní opery Unter den Linden stala zážitkem festivalu. Příběh ženy usmýkané třistaletou existencí k naprostému citovému vyhoření přibližuje srozumitelným a poutavým způsobem.

Na monumentální scéně vytváří působivý kontrast mezi realistickým prostředím advokátní kanceláře s kafkovsky zmechanizovaným personálem a bílým zamlženým prostorem bezčasí, v němž se pohybuje Elina Makropulos ve třech vtěleních.

Gutova režie spočívá na herecky dokonale vystavěných situacích a charakterech, a dokonce se mu podařilo v Čapkově a Janáčkově díle objevit i vzácný a nenásilný humor.

Podstatnou část obsazení tvoří čeští pěvci. Aleš Briscein jako Albert Gregor, Adam Plachetka jako Jaroslav Prus, Jan Martiník coby Dr. Kolenatý a Jan Ježek jako Hauk-Šendorf podávají výborné výkony.

Hlavní hrdinku ztvárňuje německá sopranistka Dorothea Röschmannová pěvecky i herecky vynikajícím způsobem. A precizní hudební nastudování českého dirigenta Roberta Jindry korunuje citlivý a invenční přístup německého souboru k Janáčkovu dílu.