RECENZE: Hudební terapie londýnské Akademie

Komorní orchestr vystoupil poprvé v roce 1959 v londýnském kostele sv. Martina v polích a u jeho vzniku byl Sir Neville Marriner. Kromě baroka se časem repertoár rozšířil až po současnou hudbu. Jako jediný získal orchestr cenu královny Alžběty za exportní úspěchy.

Joshua David Bell, který stojí v čele orchestru od roku 2011, není v Praze nováčkem. V roce 2016 zahajoval sezonu s Českou filharmonií pod Jiřím Bělohlávkem.

Koncert otevřela skladba Earth ze suity The Elements amerického skladatele Kevina Putse, známého operami The Hours a Tichá noc. V první části se z jistoty existence naší Země vznáší tón houslí, k němuž se přidá orchestr – a z této stoupající linie se zjeví prostřední vzrušená, rytmická část znázorňující nejistoty a konflikty zemského bytí, aby v závěru začaly pod zpěvem houslí v orchestru tikat hodiny ubíhajícího života směřující ke smíření a klidu.

Stěžejní skladbou první části večera se stal Houslový koncert a moll, op. 53 Antonína Dvořáka, vrcholné dílo jeho slovanského období vzniklé v sousedství Slovanských tanců, České suity a Symfonie D dur. Po úvodních akordech se první věta nesla ve strhujícím rytmu houslí Joshuy Bella, jehož síla tkví v dokonalé intonaci a technicky dokonalém podání. Druhá věta fascinovala líbezným zpěvem, přirozeně a hladce proudícím pod jemnými doteky houslistovy ruky.

Melodie stoupala do širokého záběru, aby se v závěrečné furiantské větě rozvila do roztančených pasáží. To vše s velkou hudební invencí a koncentrovaným výrazem hudebníků i skvělého sólisty.

Po přestávce následovala Mozartova Symfonie č. 41 zvaná Jupiter, poslední z velké trojice pozdních skladatelových symfonií. První věta je pompézní, úderná i proměnlivá, ve druhé se ve zpěvné kantiléně proplétají hudební nápady, třetí je půvabným menuetem a předobrazem důstojného a majestátního finále.

Orchestr v čele s Joshuou Bellem, který se v Mozartovi stal houslovým koncertním mistrem, hrál po celý večer se vzácným soustředěním, ideálně vyváženým a kompaktním zvukem a dechberoucím espritem. Žádný detail partitury není opomenut, vše je přehledné, srozumitelné a působí dojmem samozřejmosti a směřování k podstatě sdílené hudby. Je to noblesní a povznášející muzicírování s hřejivými orchestrálními barvami. Pro nadšené publikum přináší výkon orchestru i sólisty hudební terapii v pravém slova smyslu.