RECENZE: Groteskní i dojemná nymfa Platée

Platée na pomezí komické opery a baletu paroduje postupy francouzské tragédie lyrique. A to na příběhu nymfy, k níž své city předstírá bůh Jupiter, aby napálil svou ženu Juno, znechucenou jeho zálety.

Opera je podívanou ve velkém stylu, a tak ji také inscenují režiséři Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský (SKUTR) se svým týmem. V barvité dekoraci v podobě obřího akvária s využitím projekce zaplňují jeviště množstvím akcí, založených na divadelní hravosti a nadsázce.

Z oblohy se snášejí a zase odlétají vozy, víří zlatý déšť, vše ve stylu divadla na divadle. Ve druhé části se ale postupy už více méně opakují a inscenace negraduje, spíše udržuje velmi solidní úroveň.

Členové Collegia 1704 spolu s Orchestrem Státní opery hrají pod taktovkou Václava Lukse se smyslem pro Rameauovu dynamickou i barvitou zvukovou pestrost a hudební vtip.

Pěvecky precizní i herecky rozdováděný je sbor Collegium Vocale 1704, který spolu s členy Baletu Opery Národního divadla spoluvytváří pestrou podívanou.

Hvězdou inscenace je nizozemský tenorista Marcel Beekman. V lesklých zelených šatech vypadá jeho Platée jako obrovitá žába, zároveň je ale vtipnou karikaturou vdavekchtivé ženy, jejíž nepůvabnost ji nezbavuje sebevědomí. Se svým vysokým tenorem dokáže zázračné proměny, precizně vyzpívá náročné koloratury i kantilény, ale zrovna tak i ječí, kňourá, piští a milostně vrká a po scéně víří v permanentním nadšení.

Platée má únosný divácký rozměr jen něco přes dvě hodiny. Kdo se obává nudnosti barokní opery, bude příjemně překvapen její rozvernou divadelností.