RECENZE: Green Day dál stojí proti špíně světa

Patnáct nových skladeb je návratem k těm nejzásadnějším postupům a melodiím, které z Green Day udělaly celosvětově milovanou kapelu. Přímočará melodičnost evokuje kolekci Dookie z roku 1994, kterou, byť to byla v diskografii už třetí deska, vlastně všechno začalo.

Rozhodnost a jiskřivost zase připomínají dílo American Idiot z roku 2004, přelomový bojovný majstrštyk. Udělat to tak bylo nutné i kvůli tomu, že obě alba slaví. První třicet let, druhé dvacet.

Green Day měli už od svých začátků jasnou filozofii. Jejich hudba byla a je spojením větší dávky punku a menší porce osmdesátkového popu, přičemž výsledkem byly a jsou písně obdivuhodně energické, ničemu se nevyhýbající a pádící ve své nezničitelné melodičnosti výlučně pouze kupředu.

Někdy to jen vyšlo lépe (především v případě dvou uvedených starších alb, ale také třeba nedoceněné kolekce 21st Century Breakdown), jindy hůře. Přístup se neměnil, proměňovaly se jen síla a s ní spojený dopad výsledku.

Na Saviors to kapele zase jde snadno a lehce. Servíruje neodolatelně melodické písně, které koření sdělením tak výmluvným a odhodlaným, až se stávají hymnami obyčejně slušných lidí, kteří cítí, že nemají možnost cokoli ze světa běhu ovlivnit.

Potíž občas je, že to, co je na novince, bychom v pozměněné podobě našli na kolekcích předcházejících a pohříchu i v repertoáru jiných. Skladba 1981 připomíná drsnější verzi Church On Sunday z kolekce Warning, balada Father To A Son jako by byla v tempu i emocích pokračováním Wake Me Up When September Ends z desky American Idiot, do Strange Days Are Here To Stay zase trochu proniká tvar Good Riddance (Time of Your Life) z nahrávky Nimnrod a One Eyed Bastard bezelstně vytáhne riff, jenž je bezmála totožný s tím v písni So What americké zpěvačky Pink. Zkrátka čtrnáctá deska se nevymýšlí tak lehce.

Pokud jde o obsah textů, Green Day byli a jsou přesvědčeni, že mlčet je spoluúčast na hříchu. Vyjmenovávají tedy problémy, které se dnes rozmáhají, ať už to jsou šílencova palba do lidí, rasismus, epidemie drogových závislostí, krize bezdomovectví, americký imperialismus, návrat Donalda Trumpa či mezigenerační pře.

Jistě, všichni už vědí, že Green Day je politická kapela. Avšak soudy, které Billie Joe Armstrong vyřkne tentokrát, zaskočí i řadu věrných.

Úvodní skladba The American Dream Is Killing Me je o Americe, jež zklamala ty, kteří jí věřili. V Coma City se Armstrong nesmiřuje s těmi, kdo střílejí po ostatních, ve skladbě Strange Days Are Here To Stay praví, že od doby, kdy zemřel David Bowie (což bylo v lednu roku 2016), už je to na světě jiné.

Livin In The ’20s zmiňuje hromadnou střelbu v supermarketu a požár v Coloradu, Fancy Sause je o tom, že všichni umíráme mladí, v písni Dilemma vítá Armstrong posluchače ve svých nočních můrách, s nimiž se nikdy nesmířil.

Najít však lze i témata spíše pozitivní, třeba když Armstrong ve Father To A Son zpívá o tom, že už není syn, ale otec, a že v tom chce být dobrý, nebo když v Saviors věří, že přijde ten, kdo nás zachrání.

Obecně nicméně platí, že Green Day se nehodlají uklidnit a nepřijímají tezi, že věk obrušuje hrany vzteku. Dál brojí proti nespravedlnostem a zuří kvůli tomu, že to tak je. A dál na to jdou devadesátkovým punk rockem.

Tentokrát je to dovedlo k jedné z lepších nahrávek v jejich kariéře.

Hodnocení: 80 %

Může se vám hodit na Zboží.cz: Saviors - Green Day