RECENZE: Engelbert Humperdinck je příkladem umělecké vášně

Bob Dylan, Paul McCartney, Rolling Stones nebo třeba Cliff Richard koncertují i ​​v pokročilém věku. Engelbert Humperdinck v ještě pokročilejším dokázal, že když je to vášeň, na letech až tak nezáleží. Jeho kariéra trvá od roku 1956, tedy osmašedesát let.

„Tohle je jídlo umělců. Jsem rád, že jste mě dnes večer nenechali vyhladovět,“ řekl před přídavkem, k němuž došlo po bezmála hodině a půl na scéně. Byla to bezprostřední reakce na možnost být stále na pódiu, neboť jestli bylo něco zcela patrné, pak ten blažený pocit, s nímž divákům v Praze zpíval.

Co na tom, že ho už hlas neposlouchá na sto procent, co na tom, že si jeho technici neporadili s akustikou sálu a nazvučení koncertu bylo bídné. Dokonce tak bídné, že protagonistovi nebylo často rozumět ani ve chvílích, kdy hovořil do ticha. Každý okamžik na pódiu ho těšil, jakkoli byl občas očividně vykoupen přátelským soubojem s pomalejším pohybovým aparátem odmítajícím přesně v tu chvíli poslušnost.

Engelbert Humperdinck nakonec na scéně i tančil, opřel si frajersky nohu o odposlech, pochodoval z jedné strany na druhou, a když měl pocit, že bude nejlepší se posadit, udělal to a nechal místo sebe zpívat diváky. Už dávno nemusí nikomu nic dokazovat.

Publikum přesně vědělo, jak se písniček chopit. Převažovali v něm zpěvákovi skalní fanoušci a znalci jeho repertoáru, kteří se radovali z každé skladby, jež začala znít, a s chutí zpívali každičký refrén, v němž si byli jistí. A Humperdinck měl tím pádem chuť na vtípky, kterých se během večera několikrát dopustil, i na historky ze svého života.

Podotkl, že právě dokončuje nahrávání nového alba, pro které se rozhodl přezpívat hity slavných kapel sedmdesátých a osmdesátých let. K tomu přidal svou verzi skladby Faithfully od amerických rockerů Journey.

Vzpomínal i na svou zesnulou manželku Patricii a zazpíval písničku The Last Waltz, vkusnou baladu, k níž dodal, že když ji v šedesátých letech zpíval, netušil, že její slova o loučení s láskou budou tak aktuální až do pozdních let jeho života.

Přestože řadu písniček ve svém repertoáru převzal od jiných, měl při jejich výběru vkus. Mnohé z nich nesou silné melodie.

V Lucerně jej doprovázela spolehlivá kapela, která ho nenechala ve štychu, když to pro něj bylo na pódiu zrovna trochu složitější. Jeho showmanství, které má za ta léta dokonale zažité, bylo obdivuhodné a jeho chuť do práce až nakažlivá.

Pokud by se tedy probíhající turné nazvané The Last Waltz chtělo tvářit jako poslední, jsou všechny ty umělecké vášně Engelberta Humperdincka nadějí, že se bude na pódia za svými přáteli z publika vracet, jak jen to trochu půjde.